O věkových tajnůstkářích je dobré vědět, protože když se pak s nimi člověk setká, může předejít maléru. Ten se stal nedávno na jedné společenské události, kde se bodrý muž potkal se spolužačkou, kterou neviděl snad dvacet let. „Teda, Jani, musím říct, že na ty naše roky vypadáš výborně.“ Tvář dámy v tu chvíli zkameněla a to je co říct, protože už byla předtím vlivem botoxu značně nehybná. Ticho. „No fakt musím říct, že neznám ženskou, která v šedesáti vypadá tak skvěle,“ pokračoval ten dobrý muž. Společnost zbystřila. V očích všech bylo znát: Je možné, že má naše šéfová už šedesát? Tak co se sebou všechno udělala? Botox? Lifting? Vždyť musí být úplně umělá, když vypadá tak výborně…
Jana se naštvala. Měla zkažený večer. Je typickou věkovou tajnůstkářkou. Rozumí si v tom se svou kamarádkou. Ta například před svými známými i kolegy v práci tají, že je babička. Když jde s vnučkou ven, malá jí musí říkat Šárko. Vnučka je tak naučená, vlastně výraz babička ani nezná. Má Šárku. Šárka vysvětluje: „Oslovení babičko prostě nesnáším. Vůbec nesnáším, když se zmiňuje věk. Když slyším výraz babička, znamená to, že je žena stará. A já se stará necítím. Syn se mi směje, snacha říká, že jsem blázen. Ale je to můj život a já se v něm budu chovat, jak uznám za vhodné,“ vysvětluje.
„Zapírání skutečného věku je poměrně běžné,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Stárnutí provází spousta stereotypů a celkem se nedá divit lidem, kteří se s ním vyrovnávají obtížně. Příkladem je snaha vypadat mladší tím, že podstoupíme kosmetickou operaci, vlasovou transplantaci, ale jde i o jen obyčejné používání barvy na vlasy. Tu používá spousta lidí a proč? Člověk působí mladší. Tato praxe je rozšířená. Ale soustavná a převažující snaha po věčném mládí se může stát nepatřičná a směřovat k prohře pro ty, kteří se pokouší přirozený proces stárnutí zastavit.“
Velký problém v tomto směru mají umělkyně, které si vydobyly kariéru mimo jiné tím, že byly krásné a mladé. Mnoho zpěvaček či hereček se hroutí, když se u rozhovoru s nimi objeví takový ten obvyklý rámeček a v něm je uvedeno datum narození. Strávily pět hodin líčením, fotograf hodiny retušováním snímků, ve výsledku vypadají na třicet a pak rámeček a v něm takové nadělení: narozena roku 1947! Mnohé přemlouvají novináře, aby ten údaj k rozhovoru nedávaly, ti jim vysvětlují, že v době internetu je takový požadavek poněkud úsměvný, protože se o každém dá vygooglovat vše, tedy i věk.
Dámy, které ve vyšším věku zkouší najít přítele přes seznamku, si často ubírají roky nebo věk neuvádějí. Mnohé mají zkušenost, že když napíší, že jim je třeba šedesát, muži v tom věku se jim nehlásí. Tady zkušenost jedné z nich, třiašedesátileté Karly: „Když jsem uvedla věk, napsal mi jen jeden sedmdesátiletý pán na invalidním vozíku. Když jsem věk neuvedla, napsalo mi třináct mužů od padesáti to šedesáti, protože mě soudili podle fotografie. S jedním jsem pak měla dva roky pěkný vztah. Najednou mu bylo jedno, kolik mi je, protože jsem se mu líbila, přeskočila jiskra, rozuměli jsme si. A přiznal, že inzeráty šedesátnic předtím vůbec nebral na vědomí, koukal po ženách výrazně mladších, jel výhradně podle fotografií,“ vypráví.
Názory na to, zda věk tajit nebo hrdě přiznávat, se různí. Někdo s pýchou říká: Je mně už sedmdesát, protože ví, že uslyší pochvaly a obdivné pohledy: Vy jste teda skvělý, že v sedmdesáti jezdíte na kolečkových bruslích. Někdo ale v sedmdesáti bude tvrdit, že je mu tak nějak kolem padesátky. Každopádně, se zmínkami o věku raději opatrně, nikdy nevíme, kdy potkáme nějakého tajnůstkáře.