Hana Lancová zpovídá paní Alenku Panákovou

Úžasný rozhovor a velmi záslužná práce paní Panákové. Klobouk dolů.

Je to nádherný článek o nádherné ženě a její práci. Je to velmi záslužný čin, pomáhat osamělým lidem.

Hanko moc zajímavý článek i organizace. Dělají velmi záslužnou práci, určitě pomohou mnoha lidem v jejich těžké situaci.

Každý osamělý potřebuje porozumění a možnost vzpomínat a vyplakat se. Nedostávat takové rady, jakých se dostalo mně - byť byly vysloveny v dobrém úmyslu. Hned druhý nebo třetí den po úmrtí manžela se mi dostalo útěch - každé zlo je na něco dobré, nebo nebreč, stačí, že brečím já, nebo musíš na svět hledět pozitivně, nebo kdybyste spolu byli víc roků, tak by ti to tolik nevadilo a podobně. Po telefonu se mne známá vyptávala na podrobnosti, na mou námitku, že o tom nechci mluvit, chtěla přece jen vědět..., dvakrát jsem jí opakovala, že o tom nechci mluvit, po třetí jí položila telefon. Je to strašné, když vaše okolí ví líp, co cítíte a co smíte cítit, jak se máte chovat, co smíte říkat, jestli vůbec můžete brečet, protože ostatním to vadí a nevědí, co vám říct. Skončilo to tak, že jsem na dlouhé měsíce s hodně lidmi přerušila kontakt a s některými ho dodnes neobnovila.

Považuji tento příspěvek za vynikající. Námětem i zpracováním. Díky, Hanko. Pro mnohé, včetně "nevdov", může být velmi inspirativní.