Mezi psychology se nyní začíná mluvit o tom, že lidé, kteří jsou dnes ve středním věku, budou stárnutí zvládat obtížněji než předešlé generace. Společnost je totiž nyní nastavena tak, že se každý snaží vypadat a chovat mladistvě a nepřiznat si, že mu ubývá sil, že už něco prostě nezvládá. Slovo stáří vytěsňujeme do nejvzdálenějších koutů naší mysli. Jenže cesta ke spokojenému životu ve vyšším věku vede jinudy. Ve stáří jsou spokojenější ti, kteří ho nezastírají, nebojují s ním, ale přijmou ho jako novou a zajímavou etapu svého života. „Stárnutí je ústupový boj s tělesným a duševním úpadkem, který každý po padesátce povede, ale zároveň nová velká zkušenost, zkouška, ve které lze obstát a propracovat se k odolnosti, trpělivosti, přejícnosti a smyslu pro humor, které mladší věk nezná,“ uvádí psycholog Pavel Říčan.
„Když mi bylo přes čtyřicet, najednou jsem začala mít pocit, že jsem neviditelná. Tyto pocity prožívá hodně stárnoucích žen. Prostě si všimneme, že se na nás na ulici nebo v restauraci muži neusmívají, nedívají se na nás,“ říká bývalá modelka Pavlína Pořízková. V jejím případě jsou sice takové řeči pro většinu žen nepochopitelné, protože vypadá úžasně, ale popsala to, co se honí hlavou mnoha dámám, ať už jim je čtyřicet, padesát či šedesát. Zjednodušeně řečeno, když cítí, že stárnou. Pavlína přiznává, že v určitém období začala kvůli pocitu, že stárne, trpět depresemi a neuměla se s novou situací vyrovnat.
Britský deník Daily Mail zveřejnil průzkum mezi několik tisícovkami lidí, v němž se tazatelé snažili zjistit, kdy člověk nejčastěji začíná přemýšlet o svém stárnutí. Pro ženy je to prý období kolem padesátky. I autoři průzkumu použili větu, která vystihuje pocit slavné modelky. Žena se ve věku kolem padesátky stává neviditelnou, napsali. Osm z deseti žen v průzkumu uvedlo, že ve věku nad padesát jsou už pro muže nezajímavé, že je přehlíží módní průmysl, že je společnost pasuje pouze do role: máma či babička. Mnohé řekly, že se v tomto věku přestaly cítit být ženou. A teď pozor. Mnohé uváděly, že později se jejich pocit naopak zlepšil. Týká se to ovšem jen těch, které se se stárnutím dokázaly vyrovnat. Našly si na něm něco hezkého, lepšího, zajímavějšího, než měly v dosavadním životě.
„V tom, jak člověk přistoupí ke stárnutí, hraje roli, jaká je osobnost, jaký život dosud žil, na co byl zvyklý. Stává se, že bývalé výrazné krasavice, které byly celý život zvyklé být centrem pozornosti, se často se stárnutím vyrovnávají obtížně, zatímco zdánlivě obyčejné ženy se často ve vyšším věku promění ve velmi zajímavé atraktivní dámy,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.
„Poslední fáze života je náročná, těžká, ale velmi zajímavá,“ podotýká psycholožka Jiřina Prekopová. „Když si odmyslíme nemoci a další nepříjemné okolnosti, které přináší, je to část života, kdy se už opravdu můžeme věnovat sami sobě, tomu, co nás zajímá. Může to být období velmi příjemné, jde jen o to se na něj připravit, ba dokonce se na něj začít těšit.“
Děvenko, jsem stará
Kdy jindy, než v závěrečné fázi života bychom měli být sami sebou? To znamená dělat to, co je nám příjemné a nenechávat se ovlivňovat tím, jak je společnost nastavena. Jenže opak je pravdou. Slovo starý je nyní téměř nadávka, novináři se zdráhají použít termín staré ženy, místo toho píší zralé ženy, aktivní seniorky a hledají podobné výrazy. Ale stáří je přece přirozená část života. Většinou v životě toužíme po jistotách. Stáří je jistota, čeká každého. Takže současný trend tvářit se, že se nás netýká, byť je nám třeba sedmdesát, je v podstatě hloupost. „Nedávno jsem přišla do obchodu a řekla mladé prodavačce: Děvenko, jsem stará, ale chci si koupit něco pěkného, co mi bude slušet,“ vypráví pětasedmdesátiletá Irena z Prahy. „Prodavačka mě začala ujišťovat, že stará nejsem, že vypadám skvěle a začala mi přinášet různé oblečení, které se hodilo akorát tak na starou ochechuli. Typické pokrytectví. Viděla starou bábu, nosila jí usedlé hadry, ale švitořila, že stará nejsem. Nakonec jsem si v jiném obchodu koupila dobře padnoucí světlé kalhoty a bílou plátěnou tuniku. Prodavačka mi řekla rovnou, že to je oblečení, které žena může nosit ve třiceti i ve stovce a společně jsme se tomu zasmály. Pochopila, že chci vypadat dobře, ale přitom svůj věk nezastírat. Mně můj věk neuráží, naopak o něm ráda mluvím. Jsem totiž ráda, že jsem se ho dožila,“ vysvětluje Irena.
Stárnutí je nová zkušenost
Právě v tom spočívá podstata kouzla, kterému se říká umění stárnout. Mít ze svého věku radost. Zkrátka, kdo umí přijímat stárnutí jako něco nového, nepoznaného, je vítěz. Prohrává ten, kterého děsí každá vráska, šedý vlas, úbytek sil, zapomínání jmen herců ze seriálu, únava. Ano, únava je nepříjemná. Ale co se na ni podívat třeba takhle: Jsem unavená? No a co? To je přece normální, když stárnu a super na tom je, že se už nemusím přemáhat a vstávat ráno v šest do práce. Tak si pospím do devíti a pak unavená určitě nebudu.
„Člověk by neměl s výrazem stáří spojovat jen to nepříjemné, ale i to, že tato fáze přináší věci nové a nepoznané,“ podotýká psycholožka Jiřina Prekopová.
Bohužel, žijeme v době, kdy je velmi těžké hledat na stáří něco pozitivního, když společnost uznává jako hodnoty hlavně krásu, štíhlost, svaly, rychlost, nadprůměrnou výkonnost. Když ze všech stran slyšíme rady jak se bránit stárnutí. Cesta, jak ve vysokém věku žít příjemně, však spočívá v tom, že se stárnutí bránit nebudeme. Že ho přijmeme jako přirozenou součást života. Když nás baví cvičit, cvičme. Když nás baví chodit do společnosti, choďme. Když nás baví vzdělávat se, zapišme se na univerzity třetího věku. Ale neberme to všechno jako boj se stárnutím, ale jako způsob, jak využít ten největší luxus, který nám přinese jedině stáří: volný čas, který můžeme využít jen pro sebe.
