Více generací pohromadě. Výhra nebo pohroma?

Dobrý den, rad bych se tu svěřil s mým příběhem. Mám velký dům je nam s manželkou 57,55 let a bydlíme v přízemí které se rekonstruovalo 1998 a první patro jsou neobytné půdy. Dcera se vdala a se zetěm a s ní jsme řešili bydlení příšlo se na napad zdali se nepustit do rekonstrukce domu a vytvořit jestě jednu bytovou jednotku místo neobytných půd s vlastním zazemím. Podmínkou by ale bylo že by se po přepsaní v katastru nemovitostí, kde by bytová jednotka v prvním patře byla majetkově přepsanan na zetě a dceru a musel bych dát celou nemovitost do zastavy a nato aby si zet i dcera na tu rekonstrukci mohli vzít hypotéku 3500000 milionu a my s manželkou jelikož by rekonstrukce sahala i do pžízemé tak bychom si taky museli vzít tak kolem 800000 tisíc hypotéku a ještě použít svoje hotové peníze. Celkový rozpočet by se pohyboval kolem 5milionu. Po nějaké době jsme dospěli s manželkou k nazoru co by bylo třeba v případě kdyby se mladí nepohodli a šli třeba od sebe a byla by na nemovitost zavěšena hypotéka. Posléze jsme se tedy rozhodli ,že do té rekonstrukce nepujdeme,ale ted si nejsme jisti jestli jsme udělali dobře či nikoli.

Je to skutečně o vzájemném respektu a hlavně o ctění soukromí navzájem. My takto bydleli s prarodiči, pak jsme si koupili dům větší, vyletěli synové, zůstala maminka a nejmladší syn,. Maminka odešla a syn si nyní založil rodinu, bydlí v 1.patře a musím zaťukat ! Navzájem si vypomůžeme - zahrada, auto a p. u mě leccos oblíznou a p. Hlavně nám nakrmí pejsky a kocourka a my můžeme i cestovat a naopak. Nemohu si stěžovat a oni doufám také ne .

Zažila jsem jen soužití žen tří generací - my se sestrou, maminka a její matka, naše babička. Bydlely jsme pohromadě ve starém domku v Týně, navíc kvůli topení i většinou pohromadě v jedné místnosti. Nedělalo to moc dobrotu, protože babička tam nebyla ráda (ale syn ji od sebe vystěhoval), měla už svůj věk a vrtochy. Pro nás mladé tam nebylo žádné soukromí. Pak už jsem ale byla na koleji.

I já jsem ráda když přijdou dcery i vnoučata.A někdy si vzpomenu na mého dědu.To náš žilo v domě 18 a když jsme se u nich všichni sešli,děda říkal:Mám vás rád,ale běžte dom. :-)

V našem menším domku jsme žili společně nejdříve s ženatým synem - půl roku, jak se odstěhovali tak s vdanou dcerou, jejím manželem a vnučkou celkem 2,5 roku - vnučka zde byla často téměř do svých 5 roků - měli jsme jen jednu koupelku, jeden WC a společnou kuchyň. Druhý syn zde po smrti mého manžela bydlel 6 roků společně s manželkou a 2 malými dětmi - ti už měli zařízenu malou kuchyňku... K takovému společnému bydlení musí být hodně tolerance, hlavně od nás starších a vše se dá dobře zvládnout. Ovšem když pak člověk pozná, co je to žít sám, tak si velice váží té ohromné životní pohody a svobody - díky za to. Ale jsem také moc ráda návštěvám dětí i vnoučat i jejich občasné pomoci...

Po smrti svého manžela jsem prodala byt a žiji ve velkém rodinném domě se svým synem a jeho rodinou. máme každý svůj byt s vlastním vchodem. Neřešíme žádné problémy, navzájem si pomáháme třeba s hlídáním kočenek, občas i s vnuky. Moje snacha je spíše jako moje dcera a zatím tak žijeme 10let. Tak doufám, že nám to vydrží.Podle mého názoru je důležité mít svoje vlastní zázemí. Neumím si představit, že bych měla společné WC, koupelnu či kuchyni. Syn má byt 5+1 a já 3+1. V domě je ještě pokoj pro hosty s vlastním sociálním zařízením. A tak si navzájem nepřekážíme. Rádi společně grilujeme a žijeme v naprosté shodě.

Když je velký dům, tak tam může bydlet několik generací! Já jsem po svatbě bydlela 5 let s rodiči v bytě 2+1. Společná koupelna a WC! Někdy přijela sestra a její 2 děti! Již nikdy toto nechci zažít!!!

My máme větší rodinný dům,žili jsme tu 4 generace.Mladší pomáhali starším a pokud starší zvládali,pomáhali mladým.Teď tu žijeme už jenom generace 3 ,celkem 10 osob.Jelikož vnučce je 25 roků,třeba se dočkám ještě i 4.generace.Naštěstí máme každý svoji domácnost,ale často se navštěvujeme a scházíme na zahradě a vím,že pokud budu potřebovat pomoc,děti jsou tu a to samé platí i o mojí pomoci dětem.

Zažila jsem to jen jako dítě, dokud jsem bydlela s rodiči v rodinném domě s babičkou a dědečkem. Občas to u nás jiskřilo, ale jinak jsme si žili každý ve svém patře, navzájem si pomáhali a nepletli se vzájemně do nepsaných kompetencí. Když jsem se vdala, odstěhovala jsem se dost daleko, abychom si nepřekáželi. Moje rodina měla výhrady k mému muži, ale nebyl důvod je řešit, viděli jsme se zřídka. Obě dcery jsou také daleko, takže jsme rádi a respektujeme se, vidíme-li se jen občas. Chyba je na mé straně, nejsem zrovna rodinný typ, i když bych měla být. :-)

Ačkoliv vše může v rodině klapat, soužití dvou generací bývá často komplikované. Znám několik příkladů, kdy to končilo špatně - stěhováním nebo rozvodem.