Dlouholeté manželství si žádá trpělivou údržbu

Dobrý večer,já byl s manželkou celkem 61 let a bylo by tomu doposud,kdyby manželka před šesti roky neodešla navždy.Měli jsme se velice rádi a vždy jsme se snažili i ve věcech rozdílných najít něco společného a také si vyjít navzájem vstříc a situace brát s humorem!Manželka mi velice chybí,když odešla musím se přiznat,že jsem se nervově zhroutil a trpěl jsem neurosou,na níž jsem užíval léky.Již jsem si trošičku zvykl,ovšem na rovinu zvyknout si zcela nelze....!Letos 13.dubna bych s manželkou oslavil 67 let,každý rok dávám k výročí do vázy kytici,vedle manželčiny fotografie.S úctou Vratislav Mlejnek

Není to začátek konce,oddělené ložnice.naopak,je to moc dobré,mít konečně po 62 letech svůj vlastní pokoj,který mám celý podle sebe a pro sebe.Já chodím spát dřív než manžel,chrápu,melu se v posteli celou noc....Ráno brzy stávám.Manžel si dělá ve svém pokoji svoje - po nocích zírá na net,na filmy,vstává pozdě.....Moc pěkně se nám žije. Pracovali jsme a bydleli 30 let v jednom domě,takže jsme se viděli vlastně celé dny,měsíce a roky a vůbec nám to nevadilo,ani nevadí. Chce to mít něco společného a něco rozdílného,žít a nechat žít!!!

S humorem jde vsechno lepe, i to manzelstvi... ;-)

Oddělené ložnice? Co je to za pitomé rady? To je začátek konce. To znamená přeloženo, že chceme být sami, že nám ten druhý nechybí. Já když jdu na WC, tak manželce chybím. To se může stát jen lidem, kteří nemají žádný koníček. Například já jsi jdu zasportovat, společně se jdeme projít a hlavně jezdíme pořád někam. Cítíme oba, že chceme spolu být. Ano, chtít je základ všeho. Pokud mám pocit, že chci být sám, tak všechny rady jsou na prd. Jindra

Za měsíc to bude 52 let, co obýváme společnou domácnost. Přitom se k sobě vůbec nehodíme - já uragán a on klídek a pohoda. Oba by jsme si zasloužili zlaté medaile, za to, že on se mnou vydržel, a já, že jsem ho nezabila. Bez něj a dětí bych tady už nebyla, a on by beze mě neměl tolik nezapomenutelných zážitků. Nejdůležitější je tolerance a smysl pro humor.

Jsem s manželem již 39 let a po celou dobu nám manželství funguje. Byl však i těžké chvíle po manželově úrazu, kde jsme museli společně čelit velmi výraznému snížení životní úrovně v době, kdy dcer chodily ještě na 1. stupen základní školy a rodiče nám pomoci nemohli, nebot měli nízké důchody a byli staří a zemřeli těsně před tím, než dcery vyšly školu. Přesto všechno jsme to zvládli , dokázali jsme si ledasco odříci a zbytečně nevyhazovali za věci, bez kterých lze žíti. V současné době nezatíženi povinnostmi vůči nezletilým dětem si už můžeme více dovolit, každý máme nějakého koníčka. Ted hlavně aby sloužilo zdraví a dočkali se spolu třeba i té "zlaté" svatby.

Myslím, že nemusí jít o říši snů, když manželům se žije skvěle třeba i po padesáti letech, platí-li poslední věta p. Daniely :-)) Proč číst pořád podobné tragické články, rozvody, hádky, nepochopení a nuda, lidé, žijte a užívejte si ta svá nejkrásnější léta. Najděte si důvod k radosti i v maličkostech.

Manželství může být romantické pětačtyřicet let, může být dobrodružné, vášnivé i láskyplné. Měli jsme s manželem podobnou uměleckou profesi, spolupracovali jsme spolu a zároveň jsme každý měl své civilní zaměstnání. Byli jsme spolu rádi a zároveň jsme si dopřáli svobodu v oblasti svých zájmů. Připravovali jsme si překvapení, cestovali jsme, starali se o zahradu a o vnoučata. Překonali jsme spolu mnoho těžkých situací, a tím se náš vztah upevnil. Myslím, že je důležité, aby člověk zůstal mladý duchem, aby měl smysl pro humor a dovedl se radovat ze života, i když třeba visí na vlásku.

Ano, souhlasím, že o vztah je tŕeba pečovat i v seniorském věku. Již párkrát jsem na tomto portálu psala o manželské ponorce a věcech s tím spojených.