Ve čtvrtek nesmím vynechat seriál Ordinace, protože se ženské ve cvičení divily, že se už nedívám. Vlastně jsem si s nimi neměla o čem povídat, nebyla jsem vůbec v obraze, co je v něm nového. Stává se vám některá z těchto situací?
Pokud ne, jste šťastný sebevědomý jedinec. Takových je málo, ale jsou zpravidla spokojenější, než ostatní množina všech, kteří chtějí být co nejméně odlišní od ostatních.
Co tomu řeknou ostatní?
Sedmdesátiletá Hana nedávno začala chodit do kroužku ručních prací. Sousedky jí říkaly, že přece nemůže pořád sedět doma a číst, že potřebuje mezi lidi. „Chodím tam a strašně mě to nebaví,“ vypráví. „Jenže všude čtu, že moderní senioři jsou aktivní, že nejhorší je být uzavřená doma, číst a koukat na televizi. Takže tam chodím, abych byla mezi lidmi, ale pokaždé se celou tu dobu strašně těším domů.“
A další příběh. Pětašedesátiletá Jarmila nesnáší pohřby. Je vdova, zemřelo jí několik blízkých přátel a pohřby v ní vyvolávají vzpomínky na tyto stresové okamžiky. Na jednom obřadu dokonce omdlela. Nedávno bylo v její početné rodině další úmrtí. Rodina je to katolická, obřad byl v kostele a velký. Jarmila se rozhodla, že nepůjde. „Neteř mi vynadala, že jsem se zbláznila,“ vypráví. „Bratranec prohlásil, že jsem černá ovce rodiny. A když jsem se s tím svěřila kamarádce, jen řekla: Cože? Nešla jsi na pohřeb? No to je hrozné. To se přece musí.“ Jarmila se trápí, její psychický stav se výrazně zhoršil, pláče. „Udělala jsem špatně? Nechtěla jsem nikoho urazit. Mrzí mě, že nikdo z rodiny nechápe, že toho prostě nejsem schopna. Já sama si žádný obřad nepřeju, pohřby prostě nesnáším, tak proč na ně musím chodit? Jen proto, abych se nelišila od davu?“
Zařiďme si to podle sebe
Celý život žijeme v představě, že se něco sluší, patří, musí. Co se má a nemá dělat, nám říkali rodiče, učitelé, čteme o tom v časopisech a knihách. Zároveň celý život postupně zjišťujeme, že něco je nám blízké a něco ne. Že to, co jiný dělá rád, my třeba nesnášíme a naopak. Čím jsme zralejší, tím máme méně chuti se přetvařovat a nutit do něčeho, co nám jde takzvaně proti srsti. Jenže to vůbec není špatně, naopak. A moudrý člověk odlišnost respektuje a nesnaží se ji přetvořit k obrazu svému.
„Jednou se mě ptala jedna maminka, co si má počít, když její dítě si najednou nechce nechat předčítat ani samo číst,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. „Dříve ho to bavilo, najednou říká, že prý jiné děti také nečtou, a když by četlo, nebylo by „in“, nýbrž „out“. Řekl jsem jí, že to je přece to nejlepší, co její dítě může potkat, že není „in“. Snažte se v dítěti vyvolat pocit, že nejvíce „in“ přece je, když je člověk „out.“
Ta rada je velmi cenná v každém věku. Kdo obvykle v životě dokázal něco výrazného? Lidé něčím výjimeční. Odlišní. Sebevědomí. Vyrovnaní. Ne ti, kteří se celý život honili za tím, aby byli stejní jako ostatní. Psychologové se shodují, že věk nad padesát je naprosto ideální k tomu, abychom hodili za hlavu to, o čem jsme si dodnes mysleli, že se hodí, že se sluší, že se musí. Je čas dělat výhradně to, co nás baví, co nám zbytek našeho života zpříjemní a udělá ho lepší, než byl ten dosavadní.
Ano, o to ve stáří jde. Je to poněkud sobecký přístup k životu, ale kdy jindy než v jeho poslední třetině máme myslet především na sebe? V první třetině jsme mysleli na rodiče, na školu. V druhé třetině na děti, na práci. Ta třetí je tady pro nás.
Takže, pokud jsme rádi sami a čteme, buďme prostě doma a čtěme. A kašleme na řeči, že senior má mít spoustu aktivit.
Jsme rádi mezi lidmi a uspokojuje nás pomáhat jiným? Hurá do nějaké charitativní organizace nebo si vymysleme vlastní projekt a hoďme za hlavu řeči našich dětí: Mami, proč pořád někde lítáš, proč si neodpočineš?
Zamilovali jsme se do internetu? No tak surfujme, užívejme si toho kouzelného virtuálního světa, i když třeba od partnera slyšíme: A tebe nebolí oči? Tuhle jsem četl, že existuje závislosti na internetu, myslím, že ji máš.
Máme starosti z blížících se Vánoc? Zlobí nás, že si z penze nemůžeme dovolit nakoupit dětem a vnukům vše, co bychom rádi, a napéct hromady cukroví? No tak řekněme: Milé děti, nakupovali jsme a pekli celý život, tyhle Vánoce chceme jiné. Prosím, vezměte nás do restaurace na dobrý oběd.
Podobných situací, kdy si uvědomíme, že bychom ve skutečnosti něco chtěli udělat jinak, než obvykle děláme, jistě ve svém životě každý z nás najde mnoho.
