Když jsem se k němu dostala v jedné ze svých redaktorských etap, zavedlo mě též mezi astrology, kartářky, numerology, věštce, léčitele, terapeuty či dnes kouče všech možných typů. Člověk je tvor zvídavý, a zvláště tehdy, má-li problém, je ochoten se pro radu obrátit kamkoliv. Na tom není nic špatného, ale je třeba pečlivě vybírat a především: NEBÝT NÁVODNÝ. V překladu: jakýkoliv verdikt je třeba brát se střízlivou rezervou a rozhodně neočekávat, že to tak opravdu do detailu bude. Pokud jste v podobném „očekávání“, raději se podobným disciplínám obloukem vyhněte! Od čtenářů vím, jak je někdy nebezpečné „tahat kočku za ocas“, pokud na to nejste připraveni.
„Hrát si“ se někdy opravdu vyplatí
Je vskutku úžasné, jak se určitý, byť drobný zážitek, který přejdete, zasunete jako vcelku nedůležitý kamsi do hlubin do paměti, může po delší době vrátit a třeba ovlivnit vaše další kroky na mnoho dalších let. A ještě tak podivně, zvláštně, lehce až legračně. Ale... Kamarádka Květa se v průběhu studia na fakultě zamilovala do Luboše z Čimic, který s námi pak chodil po hospůdkách, jezdil na hory a nakonec se ti dva v roce 1982 vzali, což jsem jim navíc poctivě odsvědčila. Důležité jsou pro tuto chvíli právě ony Čimice. „Prosím tě, Květáčku, kde to ten Luboš vlastně bydlí?“ ptali jsme se kolegyňky, absolutně netušíce, že se cosi s takovým názvem nachází v Praze. Jo takhle ještě Čimelice, to nám něco říkalo. „Vy neznáte Čimice? Přece za Bohnicemi.“ Blázinec jsme teritoriálně zvládali a na Čimice zase v klidu zapomněli.
Pár let nato jsem se rozhodla vyzdobit si jméno ještě akademickým titulem. Z našich všudypřítomných právníků už jsem byla poslední za mužem i tchánem, který studoval při zaměstnání prakticky paralelně s námi, což byla docela legrace. O titulu vždycky říkal: „Toho je třeba, na parte se bude pěkně vyjímat.“ Nakombinovala jsem si teorii práva spolu s českými dějinami a nějak onen doktorát obhájila.
Byl krásný slunečný den začínajícího léta a na vlak domů bylo času dost. Brouzdala jsem Starým Městem a na náměstí Republiky jsem se zastavila u vývěsky Svobodného slova, kde si lidé rádi četli horoskopy z přílohy jménem Ahoj na sobotu. Ani nevím, co mě to napadlo... U mého znamení se skvěla „předpověď – perla“ zhruba tohoto znění: „Během příštího týdne vyřešíte své bydlení“, stálo tu mimo jiné. „No paráda, tak to se opravdu moc těším!“ vzala moje rozjásaná duše na vědomí tenhle povedený vtípek a dál se kochala povedeným dnem.
Bydlení jsme v té době skutečně řešili. Stále jsme si drželi ještě ze studií pokoj u akademické malířky na Ořechovce, ale i přes množství různých pokusů dosáhnout na rozumné bydlení v Praze pro mladou rodinu s tříletým dítětem zůstávala tato snaha v rámci neuskutečnitelného snu. Dorazila jsem domů a pozdě večer, když dům utichl, usedla jsem do křesla s novinami. Zběžně jsem prolétla sportovní stránku Lidové demokracie (nic jiného se tam stejně číst nedalo) a už jen jaksi „ze sportu“, byť tentokrát s trochou zvědavosti, nakoukla do inzerátů. „No páni“ - nevěřím svým očím. V rubrice Pronájmy se přímo skvěl neuvěřitelný text: „Pronajmu v Praze byt 3+1 mladé VŠ rodině s dítětem. Požaduji možnost občasného pobytu na horské chalupě.“ Sympatické mrazení mi proběhlo celým tělem: „To je fakt ten můj inzerát! Půlku chalupy v Krkonoších opravdu máme...“
Okamžitě jsem vzala dopisní papír a sepsala poměrně obsáhlou odpověď, která druhý den putovala na poštu. Pár dní se nedělo nic, až na to, že manžel při tenise uklouzl a zlomil si ruku v zápěstí. Čekal ho další rentgen, a tak jsme s ním s dcerou jely na dva dny do Prahy. Když jsme v pokojíčku na Ořechovce snídali, zazvonil na schodech v mezipatře telefon. Paní Eva do něj něco trochu zmateně povídala a pak na mě zavolala. Krom strýce Járy nám tam nikdo moc netelefonoval, a když mi malířka předávala sluchátko, zašeptala: „Je nějakej divnej“.
„Dobrý den, Musílková.“ Na druhé straně se ozvalo: „Ještě máte zájem o ten byt? Můžeme se dnes sejít a jet se na něj podívat. Navrhuji schůzku těsně po poledni v pasáži Domu obuvi. Mé jméno je Souček.“
Fascinovaně jsem zírala na sluchátku a virtuálně se štípala, zda ještě nespím. Setkání jsem se smíchem a tím, že jsem byla taky Součková, potvrdila. Pobavený tón se ozval i z přístroje. Vysvětlila se i poznámka paní Evy – se Součkem Jaroslavem, mým strýčkem, operním pěvcem, si občas povídali a najednou tu byl Jaroslav Souček, který reagoval úplně jinak. Naše rodinka vyrazila na smluvenou schůzku. Sympatický inženýr nás zavezl, hádejte kam: do Čimic! Ukázal nám prakticky nový světlý sídlištní byt s velkým balkonem s tím, že za něj, světe div se, chce jen nájemné, přespání v případě výjimečné potřeby a možnost jet si občas zalyžovat do Krkonoš. „Líbí se vám tady?“ padla otázka. „Co na to máme říct?“ zněla upřímná odpověď z našich vykulených obličejů. „Mám hodně zájemců, jedu teď na tři neděle na služební cestu, ozvu se vám.“
Uběhl měsíc a nic se nedělo. Až pak, shodou okolností, kdy jsem byla sama na Ořechovce, se pan inženýr ozval. „Máte chvilku? Chtěl bych to nějak ukončit.“ Souhlasila jsem se setkáním v pasáži vydavatelství Práce na Václavském náměstí, moc nadějně to právě nevypadalo. Čekám na smluveném místě, vidina bydlení v Praze pomalu přichází. Má ruce za zády a ve tváři otrávený výraz. Pozdravíme se, podáme ruce. „Mám pro vás špatnou zprávu“, dí můj protějšek, „snad vás to nebude mrzet.“
Jarní den se mi začal zatahovat drobnými mráčky na duši. „Škoda, ale určitě se nebudeme zlobit, je to vaše rozhodnutí,“ špitla jsem. Následoval široký úsměv a proti mně se zpoza jeho zad vynořila levačka s klíči navlečenými na prostředníku. „Jsou vaše!“ Bydleli jsme tam celých patnáct let!
A závěr? Návody jsem nikdy nehledala, ale všímám si „drobných upozornění“, která mi přicházejí do života, jako každému. Je už jen na nás, jak s nimi naložíme!
Zuzana Musílková
