Povídky z letiště (1. část)

Dobrý den,paní Zuzanko,mám-li Váš příspěvek vnímat jako pochvalu,resp. pozitivní uznání,tak Vám moc děkuji. Já jsem to všecko dělal a podnikal,jak jsem psal,protože jsem byl od malička ustýskaný a vůbec se nehodící na byť jen na pár dnů být mimo domov a v té době zejména,když jsme měli novorozeného synka tak krátkou dobu.Ještě jednou Vám děkuji a přeji krásné dny. Iv.

Pane Ivane, od roku 1990 jsem až do letošního března pracovala ve Vojenském ústředním archivu. Vaše vyprávění mi připomnělo jednoho mladého muže z oddělení pro válečné veterány MO, který k nám chodil studovat. Byl to asi 21letý mladík, profesní začátečník. Když jsem utrpěla úraz bérce a před ním si stěžovala, že mi to nikdo kloudně neléčí (v rámci zdrav. obvodu), řekl, že mi něco zařídí. Za pár dní jsem dostala předvolání na vyšetření do Ústavu leteckého zdravotnictví, jako kdybych byla nějaká VIP pacientka. Pak jsem tam zaslechla, jak se lékař ptal po straně sestry: A kdo sem dostal tu paní? No, přece ten mladý kluk, jak sem přišel a hned chtěl....... Později jsem se o něm z vyprávění dověděla, že jel s kolegyněmi někam mimo Prahu cosi pracovně vyřídit a suverénně jim vymohl služební auto i se šoférem, který jinak vozil snad jen ministra a jeho náměstky. Byl to borec!!