Dnes je pro děti vzácností obyčejný výlet do lesa nebo k rybníku. Ano je to tak. A i když se vnuci budou tvářit, že je to otrava, vězte, že právě den strávený v přírodě pro ně nakonec bude výjimečný.
Takto vypadal hovor dvou desetiletých dívek, které strávily minulý týden u prarodičů.
„Představ si, byla jsem s dědou u rybníka. Byla tam žába. Spadla jsem do bahna a zůstala mi tam teniska. Nechali jsme ji tam a zpátky jsem šla bosky. Úplně bosky po trávě.“
„Fakt? A smrděla jsi?“
„Šíleně. Děda říkal, že si ty nohy nemusím mýt, takže jsem si je umyla až před spaním, když si babička všimla, jak jsou hnusné. Bylo to super. Co ty?“
„Nuda. Dostala jsem od babičky spoustu věcí, jinak nuda.“
Nepodléhejme současné všeobecné představě, že děti jsou nejšťastnější, když mohou nerušeně zírat do notebooku nebo tabletu. Prarodiče jsou od toho, aby pro děti dělali jiné věci než rodiče, aby pobyt s nimi byl pro děti něčím zajímavým, neobvyklým. A i když se vnuk či vnučka bude tvářit otráveně, naložte je do auta nebo do vlaku a vyvezte je ven. Známá anekdota o tom, jak dítě na louce vidělo krávu a divilo se, že není fialová, protože ji zná jen z obalu čokolády, není přehnaná. Je nemálo dětí, které nikdy nešly bosé v trávě, neplavaly v řece, neseděly pod splavem, nenašly hřib.
“Dnešní děti si hrají venku dvakrát až čtyřikrát méně než generace jejich rodičů,” říká Jan Krajhanzl ze společnosti Ekopsychologie, která čerpala z britských, amerických a dalších zahraničních studií. “Přesná čísla z České republiky zatím nejsou k dispozici, ale ty trendy jsou jasné,” dodává. Ano, stačí se podívat kolem sebe, na ulicích, v parcích, na loukách dnes děti neběhají. Jistě, situace se změnila, doprava zhoustla, nikdo se nediví, že lidé nenechávají ve městech děti samotné na ulicích. Ale to jen potvrzuje fakt, že dříve obyčejné houbaření nebo čvachtání nohou pod splavem, je pro dnešní děti neobvyklý zážitek. Podle britského výzkumu trávily děti v západních zemích v roce 2004 u počítačů 44 hodin týdně, o pět let později už 54 hodin týdně a další roky počet hodin jen narůstá.
Tady je zkušenost jednoho dědečka devítiletého vnuka. “Strávil jsem s ním týden na chatě a nestačil jsem se divit. Posnídal a hned zasedl k tabletu. Venku svítilo slunce, na zahradě běhal můj pes, nedaleko od nás šuměla řeka. Vnuk seděl a zíral do tabletu. Nejdříve brumlal, že se mu ven nechce, ale když jsem ho nalákal na výlet, na kterém budeme soutěžit, kdo bude více špinavý, byl nakonec nadšený. Zkoumal brouky, přebrodil se psem řeku, našel hřiby, udělali jsme si z nich polívku, takže večer volal tátovi, že spolu někdy musejí vyrazit do lesa, že to bylo skvělé.”
A další zkušenost penzistů, manželského páru, který se rozhodl učit vnuky vztahu k přírodě. “Udivilo mě, že se osmiletý vnuk stále stará o to, aby se nezašpinil, neroztrhal si oblečení. Já v jeho věku lezl po stromech a chodil jsem domů jako trhan. Bylo mi úplně jedno, jestli moje tepláky mají dírku nebo jsou od hlíny. On je jako manekýn a když si umazal kraťasy, málem se rozbrečel,” vypráví. Jeho žena dodává: “Z vnučky vylezlo, že nikdy nesbírala borůvky, maliny, jahody. Bavilo ji to tak, že jsem ji musela přemlouvat, ať už jdeme domů. Snacha mi přitom říkala: Do lesa ji neberte, to ji nebude bavit, bude otrávená, tam nepůjde...”
Často se stává, že babičky a dědečci k vnukům neumí najít cestu. Přemýšlejí, čím je upoutat, zabavit, o čem s nimi mluvit. Úplně obyčejný pobyt v přírodě, lezení po stromech, čvachtání se ve vodě, hledání květin, hřibů nebo broučků, může být cesta, jak jim poskytnout něco, co běžně neznají. Ano, počítejme zpočátku s otrávenými pohledy a slovy: “Néééé, babi, dědo, to bude nuda...” Ale přesto to zkusme. Možná, že budeme mile překvapeni.