Ve středu 22. srpna to bylo přesně 365 let ode dne, kdy se narodil fyzik a vynálezce Denis Papin. Do povědomí veřejnosti vstoupil především jako vynálezce tlakového kuchyňského hrnce "papiňáku", ve skutečnosti ale šlo o jednoho z nejvýznamnějších vynálezců 18. století. Mužů, kteří otevírali cestu k průmyslové revoluci.
V učebnicích to vypadá jasně: parní stroj vynalezl roku 1763 anglický mechanik James Watt. Přitom však jen završil dlouhou řadu pokusů, kdy každý vynálezce začínal tam, kde jeho předchůdce skončil. Jedním z velmi významných článků této štafety byl i francouzský lékař a vědecký samouk Denis Papin.
Výbušné fontány
Denis Papin se narodil 22. srpna 1647 ve francouzském Blois. Měl se stát lékařem, pacienti ho však moc nezajímali, zato jej přitahovala fyzika. Vědecké společnosti o talentovaného samouka dlouho neměly zájem, ale určitý dojem patrně přece jen udělal. Obrátil se na něj totiž s nabídkou ke spolupráci jeden z nejvýznamnějších vědců 17. století, Christian Huygens.
Huygens v 80. letech experimentoval s použitím střelného prachu v pístovém stroji určeném pro čerpání vody. Vynalezl tedy první výbušný motor – v nejvlastnějším smyslu toho slova. K této práci přizval také mladého mechanika Denise Papina. Jejich stroj měl hnát vodu do fontán v královských zahradách Ludvíka XVI. ve Versailles, investorům se však nezdálo, že by se v blízkosti panovníka mělo vyskytovat takové množství neustále explodujícího střelného prachu.
Vynález prvního výbušného motoru tedy nespadá do doby počátků motorismu na přelomu 19. a 20. století, ale už do roku 1673. Byl však výbušný až moc, a tak zůstal jen na papíře.
Huygens se pak věnoval jiným projektům, ale Papin myšlenku motoru rozvíjel dál. Zanechal nebezpečných pokusů se střelným prachem a místo něj začal používat páru. Píst zůstal zachován: při zahřívání jej vznikající pára zdvihala, při ochlazování kondenzovala zpět ve vodu, zmenšovala objem a píst klesal. Papinův stroj měl ještě koncepci, kdy válec byl současně i kotlem, což sice nebylo moc výhodné, nicméně fungovalo to. I když se vyskytly problémy, nebyly údajně zaviněny vlastním strojem, ale přívodem vody. V roce 1689 Papin zařízení prodal hessenskému kurfiřtovi pro čerpání vody.
Maso v motoru
Jakýmsi vedlejším produktem Papinova úsilí o parní čerpadlo se stal hrnec s pojistným ventilem, díky kterému zná jeho jméno každá hospodyňka. Papin byl totiž první, kdo si uvědomil, že obrovská síla v parním kotli by mohla i ničit. Proto jej po několika letech hledání opatřil pojistným ventilem, který v případě potřeby přebytek tlaku bezpečně vypustí. Vynález ventilu je většinou datován do roku 1674. Cesta k hrnci, který rychle vaří a přitom nedemoluje kuchyně tak byla zdárně nastoupena.
Mezitím se však katolická Francie dala do pronásledování protestantského hnutí hugenotů, což byla pohříchu právě ta víra, kterou vyznával i Papin. V zemi už pro něj nebylo bezpečno, a tak se vydal přes kanál La Manche do Anglie, kde na tom naopak nebyli moc dobře zase katolíci. Papin tamním učencům přednesl myšlenku svého parního stroje, velký dojem na ně ale neudělal.
Dnes už se asi nikdo nedoví, co jej přimělo dát do varného válce svého stroje kus masa. Jisté je jen to, že učinil překvapující objev: uvařilo se mnohem rychleji a bylo i chutnější. Ve vyšším tlaku totiž voda vře při vyšší teplotě, takže pro úpravu pokrmů stačí kratší doba. Za kratší dobu se nestačí znehodnotit chuťové vlastnosti – a tak nebýt Papina, patrně bychom neznali ani leckterý dnes samozřejmý pokrm.
Papin pak vystřídal ještě několik působišť a nakonec došel i oficiálního uznání. Zemřel roku 1712 v Anglii.
Další články autora na www.novakoviny.eu