A je to tady! Setkání aktivních uživatelů seniorského portálu www.i60.cz . Rožnovské hodiny určitě o víkendu, který začal pátkem 9. června 2017, nebily smutně. Do hotelu Bečva se od dopoledne sjíždějí lidé z celé republiky, které spojil právě výše uvedený portál. Na nádraží účastníky čeká uvítací rožnovský výbor v podobě Vládi Čípa. Zatímco strůjkyně setkání íčkařů 2017, Anička Čípová, nás netrpělivě vyhlíží v hotelu Bečva.
Den první: 9. června 2017
Do 15 hodin se sjíždíme z celé republiky, Bohumín, Plzeň, Zlaté Hory, Strakonice, Brno, Jeseník, Havlíčkův Brod a další města i obce. Nadšeně se spolu vítáme, vždyť už jsme dobří přátelé. A těch není nikdy dost. Valašská slivovička projede hrdlem, chleba se solí hned za ní. Ubytování je skvělé a nálada výborná.
Úderem 15 hodiny se vydáváme na prohlídku města. Utvoří se dvě party. Jedna šplhá s Vláďou na Jurkovičovu rozhlednu a druhá obhlíží místní cukrárny a park, tu vede domorodkyně Anička.
Musím hned na začátku podotknout, že Rožnovský park je nádherný. Je prakticky ve městě rozložený na břehu Rožnovské Bečvy, vede přes něj chodník pro pěší i cyklostezka. Prostě paráda.
Na večeři v restauraci Travinář se sešli už všichni účastníci setkání. Je veselo a je nám spolu dobře.
Den druhý: 10. června 2017
Po snídani se opět rozdělujeme na dvě skupiny. Ta první se vydává s horským vůdcem, Aničkou Čípovou, zdolat Radhošť. Anička nás starostlivě upozorňuje na hlášenou prudkou změnu počasí. Nic si z toho neděláme. Třeba předpověď, jako obyčejně, nevyjde. Ouvej, vyšla. Na Radhošť se vydává i Jarmilka cestovatelka. Je trochu málo oděna a na nohou má pouze sandálky. Ne zrovna vhodné obutí i halenka s krátkými rukávy do hor, vzbuzuje rozpaky. Jarmilka nás ubezpečuje, že to je v pohodě, že i do brazilského pralesa šla v sandálkách.
Zatímco druhá skupina se teprve chystá vyrazit na Rožnovské lázeňské slavnosti, pod starostlivými ochrannými křídly Vládi Čípa zdolá taky místní pivovar, skupina první nasedá do autobusu směr Pustevny.
Počasí se cestou zhoršuje, je mlha. Přesto si věříme, že to dáme. Na Pustevnách vylézáme z relativně bezpečného břicha autobusu a po krátkém zaváhání se dáváme na pochod. Na Radhošť. Začínáme vytahovat fotoaparáty a cvakat mlhavé záběry.
Každý volíme tempo podle svých sil. Míjíme idylické stádo ovcí i zamračeného Radegasta. V jeho zachmuřené kamenné tváři můžeme vidět hrozbu: Já vám ukážu, vy pozemská chásko. Chumel íčkařů se roztrhal, někteří obracejí své kroky zpět (a dobře udělali) a jiní se nechtějí vzdát. Radegast se zlobí a k mlze přidává i déšť, který se záhy mění v prudký liják. Přesto všechno většina dorazí až na vrchol. Ach jo, kostelík je zavřený. Ale máme štěstí, právě přichází pán, co nám jej otevře. A z kostela, tak jak se patří, přímo do hospody. Bylo celkem jedno, co měl kdo na sobě. Všichni jsme promočeni na kost. Anička sahá do svých zásob a nabízí mi suchý rolák, sama je přitom mokrá jak myš, ale prý se převlékat nebude. S vděčností přijímám. Nesmím se nachladit, za čtyři dny mě čeká operace. Jarmilka už zjistila, že do hor i když ne velehor, se nechodí v sandálkách a na lehko.
Musíme se vydat na zpáteční cestu, abychom stihli autobusový spoj. Nahoře se protrhla nebeská stavidla, leje jako z konve. Od servírky vyžebráme velké pytle na odpadky, ochotně nám je rozstříhne. Provizorní pláštěnka je na světě, sice vypadáme jak permoníci, ale trochu nás chrání před deštěm.
Jejda, Dimko, řecký ministr od Helenky, tady nechal batoh. Šel už dolů a nebo je někde ještě tady? „Prosím, slečno servírko, kdyby se někdo sháněl po zelenočerném batohu, tak že už šel napřed!“ Beru batoh s sebou, co kdyby si majitel všimnul své ztráty někde v půli sestupu.
Podle hesla „líná huba holé neštěstí“ se Honza rozhodl požádat o odvoz mladého řidiče, který zrovna parkuje u hospody. Ale nepochodil. Vydáváme se na zpáteční cestu. Ujdeme pár desítek metrů a zastavuje u nás auto. Ten mladý muž si to rozmyslel a že nás dolů zaveze. To netuší, co ho cestou čeká. Nasedáme do auta čtyři, vděčni až na půdu. Dojíždíme první „naše“. Maruška z předního sedadla hlásí "To je naše Olinka, tu musíme vzít, té už je ...sát." Zastavujeme, nabíráme Olinku a do kufru putuje Maruščin syn Jirka, který do té doby seděl vedle mě. Přibírámetaké Zdenku, taky putuje do kufru. Jedeme. Další skupinka. Z předního sedadla se znovu ozve Maruška: "To jsou naši, jé to je Jarmila, ta je nahá!" Zastavujeme i pro Jarmilu a taky pro Jarku. Řidič se směje a my s ním. Víc už do auta nenaskládáme, někteří holt nechtějí do kufru.
Vidím Dimka, ptám se „Kde máš batoh“? Nevím, jestli v něm hrklo jak ve starých pendlovkách, ale určitě byl rád, že se nemusí vracet.
A už jsou tu Pustevny, vystupujeme do deště, ale nálada je skvělá. Děkujeme řidiči, který rezolutně odmítá nabízenou stokorunu. Za tu srandu to prý stálo. Ještě jednou díky, mladý muži. Není to s tou mladou generací ještě tak špatné.
Chceme do hospody. A tady Olinka zjistí, že když je zavřeno, tak je fakt zavřeno. Olinko, Olinko, hlavou zeď neprorazíš. Hrozivý pád skončil pořádným šrámem na čele. Olinka je statečná, ale my máme o ni docela strach. Je to však nezmar, večer válí bowling o stošest. Je prostě obdivuhodná.
A tady bych mohla klidně skončit. Ale naším mokrým útrapám ještě není konec. Zjišťujeme, že nám ufrknul autobus, který o víkendu jezdí z dolního parkoviště a ne ze zastávky, kde nás ráno vyklopil. Jsme mokří až na kůži. Jarmilka si obléká černý odpadkový pytel, který ji daruji. Honza má nad hlavou poněkud polámaný deštník.
Spěcháme zpět do hospody, kterou však mezitím obsadili polští harcovníci. No co, jdeme do další. Koliba, představím si teplou kouřící polévku, grog a horko z hořícího krbu. Polena praskají, útrobami se rozlévá teplo. Polévka byla vlažná a z krbu na nás čuměla nezapálená polena. Ale alespoň na nás neprší.
Venku po hodince přestalo pršet a někdo přišel s informací, že hospodu vedle Poláci již opustili a je tam tepleji. Konečně se blíží doba odjezdu, z hospody nás vyhodili, protože ve tři hodiny odpoledne prostě zavírali.
Jezinky Hanka (v náručí se jí tetelí zmoklý Venda) a Jarka uprosí řidiče, aby nás pustil dovnitř.
Konec dobrý, všechno dobré. Cestou se dovídáme, že i v Rožnově lilo, a tak se druhá skupina držela osvědčeného přísloví „Ať je teplo nebo zima, v hospodě je vždycky prima!“ Ale o tom musí podat hlášení někdo jiný.
Po večeři se většina z nás vydá na bowling. Utvoří se dvě družstva Morava - Čechy. Obecenstvo fandí všem bez rozdílu. Hraje se dvě hodiny. No není to na medaili?
Den třetí: 11. června 2017
Program setkání pokračuje, ale já s Honzou se loučíme. Máme neděli naplánovanou s vnoučaty. Kdo nám přiblíží poslední den setkání?
Setkání slunečné, mokré a hlavně krásně přátelské. Setkání v Rožnové pod Radhoštěm
Vláďo a Aničko děkujeme!
Už nyní se těšíme na další setkání, třeba v Plzni.
Poznámka: 1. V tomto článku se nedozvíte, žádné historické ani turistické informace, ty si musíte najít někde jinde :-)
2. Spavci na společné fotce chybí.
