Obvykle se říká: Pořiďte si do penze pejska, nebudete sám (sama), vytáhne vás ven, prožijete s ním spoustu legrace. To je fakt, ale neměli bychom zapomínat, že pes stárne rychleji než my. Jeho život je prostě výrazně kratší. Jestliže si pořídíme malé plemeno, například čivavu, pudla či bišonka, klidně se může dožít patnácti let. Když si ho pořídíme v pětašedesáti a výše, může to jednou znamenat problém. Ten pejsek nám prostě umře. Anebo my jemu…
„Znám z praxe řadu případů, kdy se lidé ve vysokém věku doslova trápili s dogou nebo novofoundlanďanem,“ říká veterinářka Hana Žertová. „Také jsem viděla hodně starých psů, kteří byli zanedbaní jen proto, že se jejich majitelé už sami o ně nedovedli postarat, protože byli nemocní, staří, měli vlastní problémy.“
Jak ho vlastně zvládnu?
„Je mi osmdesát a sotva sejdu ze schodů,“ vypráví paní Jarmila z Ostravy. „Pejska jsme si pořizovali s manželem, jenže muž zemřel, pes zestárnul a já mu teď nejsem schopna poskytovat potřebnou péči. Mám co dělat sama se sebou. Naštěstí mám hodného souseda, který mi ho pomáhá snášet ze schodů a vozí nás na veterinu,“ svěřuje se.
„Co s nimi bude, až tady nebudu,“ opakuje další ostravská penzistka Daniela Synková. Její láska ke psům došla tak daleko, že si bere do svého domku různé zaběhnuté či zraněné křížence. Má jich přes čtyřicet, přitom je sama nemocná. „Pořád jen myslím na to, jestli se o ně jednou někdo postará,“ říká. Má zkušenost, že jí lidé občas přivezou pejska, jeho starý majitel či majitelka zemřeli a nemá se o něj kdo starat. A ona se jich ujímá.
Pozorujte svého pejska
Tohle téma je trochu smutné, ale neznamená, že bychom si ve vyšším věku neměli psy pořizovat. Jen bychom se měli připravit, že jednou bude třeba umět rozpoznat, že stárnou, a věnovat jim zvýšenou péči. Možností je už dnes mnoho.
„Že pes stárne, poznáme například tak, že častěji vyhledává teplo a pohodlí, jeho pohyb je pomalejší, srst mu řídne a šedne,“ vysvětluje veterinář Roman Masopust. Psi také s přibývajícími roky hůře vidí, začíná jim páchnout z tlamy, což je jasná známka toho, že se jim kazí zuby, případně, že mají zažívací potíže.
Pokud máme pejska menšího či středního plemene déle než sedm let, měli bychom si všímat, zda se jeho chování nemění. U psů velkých je to už věk, kdy je stáří tady. Naopak malý pes může být v tomto věku pořád ještě pořádný ďáblík. Ale i jemu se stáří blíží a je tedy na čase přijmout opatření, aby s námi žil v co nejlepší kondici.
Pozor na prochladnutí. Dříve mohl běhat na dešti třeba hodinu, pak se otřepal a usnul. S přibývajícími roky však hrozí z mokré srsti prochladnutí, a čím je starší, tím hůře se z něj zotavuje. Šusťákové či zateplené oblečky pro psy jsou sice mnohým k smíchu, ale u psích seniorů mají své opodstatnění. Nestyďte se za ně.
Co vlastně váš miláček jí?
Změňte jídelníček. Existují granule a krmiva určené pro psí seniory a není to jen marketingový tah, jak z nás vytáhnout peníze. Je v nich vyšší podíl vlákniny, které trávicí trakt staršího psa potřebuje více. Starým psům také ubývá svalovina, protože se méně hýbou. Takže jim hrozí tloustnutí. Pozor proto na různé přilepšování kousky salámu, na které byli zvyklí. Ve snaze odměnit je ve starším věku tak jim naopak ubližujeme.
Pozorujte, kolik pes pije. Jestliže více než dříve, rychle na veterinu. Zvýšená žízeň avizuje nemoc jater či ledvin. Veterinář udělá jednoduché krevní testy, a pokud se prokáže nemoc, včasná léčba nám může náš další život s pejskem značně zpříjemnit. Když nemoc zanedbáme, dočkáme se jedině toho, že pes močí všude v bytě, protože zkrátka už nevydrží do venčení. A nemůže za to on, ale my, že jsme si nemoci nevšimli dříve.
Pečujte o klouby. Je to podobné jako s lidmi, i starší psi potřebují doplnit jídelníček takzvanou kloubní výživou. S ní poradí každý veterinář. Potíž je v tom, že péče o stárnoucího psa není levná a pro mnoho penzistů znamená citelný zásah do rodinného rozpočtu. I na to je dobré myslet, když si pejska ve vyšším věku pořizujeme. Někteří chovatelé dlouhověkých plemen proto například odmítají prodávat štěňátka lidem starším pětašedesáti let, pokud nemají jistotu, že dotyčný má rodinu či přátelé, kteří mu jednou s péčí o pejska pomohou. Na jedné straně to můžeme brát jako diskriminaci, na druhé straně jako ukázku toho, že chovateli na osudu štěňátka opravdu záleží.
Tak, ať už pejska máme, nebo se pro něj s odchodem do penze rozhodujeme, nezapomínejme, že stárnutí mu přináší stejné obtíže jako nám. Jen ještě o něco rychleji.
