Nemám auto, neřídím. Je to problém?

Řidičák na motorku jsem dělala v 18ti a na auto o 10 let později. Dokud byly děti malé, nemít auto a řidičák, problém by to byl, obzvláště na venkově. Když děti odrostly, řídila jsem zřídkakdy, bylo pohodlnější se nechat vozit a do práce jsem jezdila "sockou". Dnes pro trvale nepříznivý zdravotní stav manžela, by to byl opět problém a podstatně větší, než v mládí s malými dětmi a na venkově obzvláště.

Řidičák jsem dělala v 35, na druhé mateřské, a hned jsem měla svoje auto, staršího fiatka pro sebe a dvě malé děti ideální. Na manželovo auto ani pomyslet, dělalo mu problém půjčit mi svůj volant i o dovolené, když se jelo třeba do Norska a ta trasa je na jednoho řidiče docela dlouhá. Dodnes nevím, co si o mně myslí, ale v 50 jsem si absolvovala kondiční jízdy a nechala si koupit motorku - choppera. Jezdím si na ní pro radost, jen po okrese, dál nemám potřebu. Ale jsem rozhodnutá, že v 70 řidičák odevzdám a přijmu skutečnost, že už na to nemám.

Už nejmíň 10 let žiju bez auta a jde to. Jinak než s autem, ale to mi nevadí, naopak mi to otevírá jiné obzory. Moc ráda cestuji veřejnou dopravou. Baví mě sledovat ten cvrkot na nádražích, v autobuse, ve vlaku, ale i v tramvaji nebo trolejbusu, když jsem v některém větším městě.

Na Pionýru jsem jezdila od 14 let, pak jsem si udělala i řidičák. Na střední škole jsem získala řidičák na motorku, na té jsem také hodně jezdila... A v mém prvním zaměstnání bylo kolem kanceláří stále postaveno dost motorových vozidel, takže když jsem potřebovala někam rychle do okolí jet, vždy jsem do něčeho sedla a jela - ať to byly motorky, traktory, jela jsem i nákladním autem... Když jsem se vdala, tak po 11 letech jsme si koupili auto, ale řídil jen manžel - podle něho žena za volant nepatřila. Když těžce onemocněl, auto už se prodalo, já v 56letech ovdověla a od té doby jsem už 15 let bez auta a zatím to klidně zvládám. Kam jsem potřebovala jet, tak jsem využívala vlaky, autobusy, občas mne někam vzaly moje děti. Ale v posledních letech nejvíc chodím pěšky - hlavně do obchodů - vezmu batůžek na záda a jdu 3 km tam, 3km zpět a vždy si trochu počítám nákup na kg, abych to unesla - jdu pomalu, vnímám okolní krásnou přírodu, zastavím se se známými lidmi a je mi tak hezky. Ale stále pokorně děkuji Pánu Bohu, že zatím mohu dobře chodit jak na nákupy, na vzdálený hřbitov tak i do lesa a na delší vycházky s vnoučaty nebo se známými... A na občasný velký nákup mne vezme dcera nebo syn, čemuž jsem moc a moc ráda...

Myslím, na rozdíl od většiny zde, že řízení auta pro ženy naší generace je dosti velký problém. Ne každá žena ovdoví ve věku, kdy se ještě může zdokonalit v jízdě. Mnohé ženy se rozvedou, auto sebere manžel a myslíte, že hned všechny peníze nastrkají do koupi auta ? Ty mají úplně jiné starosti. Samozřejmě po městě se jezdí lépe městskou dopravou. Jsou třeba samostatné ženy, ale jak třeba dopravit těžká břemena ze zahrady do dalekého sběrného dvora. Jak dojet na místa, kam potřebují, ale jinak než autem to nejde. A co teprve když zůstane pětasedmdesátiletá žena najednou sama téměř na samotě. Víte jaký je to stres být závislá jen na pomoci dětí, které za ní přijedou. Téma samota a samostatnost už tady bylo mnohokrát probíráno a ne každý je takový, jako .....

Můj příspěvek se sem moc nehodí, byla jsem řidička z povolání a moje práce byla i mé hobby. Jezdila jsem do devětasedmdesáti let, ale zradily mě oči a tak jezdím hromadnou dopravou a zažívám konečně tu úžasnou pohodu. Sleduju co se děje ve městě, v přírodě, ale také se mačkám v autobuse, v metru. Ale to přece také k životu patří. Fandím každému, kdo si dokáže vyřešit problémy, když zůstane sám.

Řidičák mám sice od svých 18 let, ale auto mi nechtěl nikdo půjčit. Po rozvodu cca ve 40 letech jsem se prakticky znova začala učit řídit za pomoci známého. Hodně mi to usnadnilo život. Jsem průměrná, opatrná řidička malého fiátka. Roky v důchodu momentálně trávím v Anglii u dcery. Letos vyvstala potřeba, abych začala řídit i tady! Co mi zbývalo, starší vnučku někdo musel vyzvednout ze školky, tak jsem se učila řídit vlevo. Nacvičila jsem si trasu a navykla na automatickou převodovku. S mladší vnučkou (8 měsíců) jezdím 2x týdně pro starší (2 roky) přes město do školky. Zatím to dávám!!! Drže mi palce, ať to tak je i nadále, vezu své největší poklady.

Soňa to moc dobře napsala!

Záleží přece na individualitě každé ženy, na jejích schopnostech, zdraví, sebejistotě. Vždyť i seniorský věk se rozděluje do několika částí - rané stáří, stárnutí, dlouhověkost - či tak nějak. Do 74 je to rané stáří a schopnosti normálního jedince jsou stejné jako u mladších. Pak záleží později na zdraví -psychickém i duševním. Proboha nedělejme pořád z důchodců staré neschopné ubožáky. Ženy které nejezdily, ač měly řidičák, z pohodlnosti se nechaly vozit manželem a uškodily tím samy sobě, když ovdověly. Znám většinu žen staršího věku, jako dobré a zodpovědné řidičky, které nejsou závislé na tom, kdo je doveze a kdy a kam. Velmi ráda řídím, pokud budu cítit, že nezvládám - přestanu. Je to skutečně na každém jednotlivci , co v něm vězí a co dokáže .

Regino, Miluško, já vás trumfnu. Sice jsem řidičák měla z mládí, ale pečlivě uložený. Neřídila jsem sama pětatřicet let, a i předtím jen sporadicky. K tomu, abych si umění řídit auto zase osvojila, mne v mých pětašedesáti přivedl takticky až nedávno zemřelý manžel. Jezdím sice jen po okolí, na velké vzdálenosti si sama netroufám, ale jezdím. Své znovu začátky mám popsány v článku Jak jsem se učila řídit (Soutěž zážitek roku - 2015) :-)