Marie bude mít v létě šedesát let. Už teď se toho děsí. Její rodina se těší na oslavu, jí se do ní nechce. „Volala mi sestra, sestřenice i žena bratrance, kterou jsem neviděla tři roky. Všichni se ptali, co chystám. Je mi jasné, že očekávají pozvání na rodinnou sešlost. Zároveň moje narozeniny zuřivě chystají mé dvě dcery. Každá má muže a dvě děti. Když připočtu mého muže, rodinu jeho bratra, rodinu mé sestry, sestřenice a bratrance, z nichž každou tvoří čtyři až šest lidí, polévá mě hrůza při představě, že se všichni chtějí sejít. Kde? V mém panelákovém dvoupokojovém bytě? V restauraci? Kdo to zaplatí? Já z penze? Mé děti? Proč by měly? Pro mě je to vyhazování peněz. Vůbec se na oslavy necítím. To mám slavit, že je mi už šedesát? To se mám radovat, že jsem stará?“
Ano, takový postoj má Marie k oslavám. Někdo zkrátka slaví rád každé narozeniny, někdo nepovažuje za důležité slavit ani ty kulaté. Každý jsme jiný, každý má v životě jiné priority. Jenže, když jde o rodinné sešlosti, panuje jakési obecné přesvědčení, že by o ně měli stát úplně všichni. Že jde přece o skvělou zábavu, tradici, rituál, ba povinnost.
V jedné ostravské rodině mají manželé před rozvodem. Důvod? Dlouhodobé hádky, mimo jiné kvůli tomu, že žena odmítá jezdit na setkání rodiny partnera. Ona to vidí takto: „Je jich kolem třiceti. Jsou hluční a schopni položit mi přede všemi otázky typu jaký mám v práci plat nebo proč máme jen jedno dítě. Za pětadvacet let, co jsme s manželem spolu, jsem s nikým z jeho rodiny nenavázala přátelství. Jedu povinně z Ostravy do Plzně jen proto, že dcera bratrance mého muže slaví osmnáctiny nebo že někdo promoval. Pak tam sedím celou sobotu s lidmi, se kterými si absolutně nemám co říct. Přemítám, že bych víkend raději strávila uklízením domova nebo doháněním restů v práci. Rodinná sešlost je pro mě ztráta času. Navíc cítím, že manželovi příbuzní cítí, že mi mezi nimi není dobře. Je to logické, tohle lidé vzájemně poznají. Oni se vzájemně pošťuchují, žertují, rozumějí si. Já tam sedím, jím jídlo, na které nemám chuť, nutím se do konverzace, ve skutečnosti jsem otrávená, unavená.“
Její muž to nechápe. Myslí si, že jí jeho příbuzní nejsou dost dobří. Jejich manželství je před krachem, už podali žádost o rozvod. „Ty hádky kvůli rodinným sešlostem k tomu hodně přispěly,“ shodují se.
Pozor na ironické poznámky
Tak jak to je? Měli bychom se do rodinných setkání a oslav nutit, i když nás nebaví a necítíme se na nich dobře? Jsou povinností, tradicí, která se má dodržovat? Nebo je lepší ctít, že každý jsme jiný a nenechat se vmanipulovat do ničeho, co sami nechceme?
„I v tomto případě platí, že bychom měli volit takzvanou zlatou střední cestu. Pokud například máme v rodině staršího člověka a víme, že by rád slavil kulatiny v rodinném kruhu, je slušnost pozvání přijmout a tak trochu se přemoci k vlídnosti, byť se nám rodinné oslavy příčí. Prostě udělat babičce radost nikdy není na škodu, nakonec z toho sami můžeme mít dobrý pocit,“ říká psychoterapeutka Jana Novotná. „Naopak, pokud máme zkušenost, že se rodinné setkání mění v hádku, stres či že se rodina schází hlavně proto, aby si její členové předvedli nová auta a fotky z luxusních dovolených, je v zájmu zachování vlastního zdraví lepší se slušně omluvit a vymyslet si důvod, proč se nemůžeme zúčastnit,“ dodává.
O tom, že varianta číslo dvě bývá často nezbytná, svědčí další reálný případ ze života. Vypráví ho padesátiletá Alice z Olomouce: „Moje matka je poněkud moc přímá a říká, co si myslí. Takže na rodinných oslavách například vítá svou snachu slovy: No ty jsi se dobře vdala, ty jen kyneš, holka zlatá. Vnučku, která se chystá vdávat, počastovala větou: Tak co, ještě pořád jsi rozhodnutá vzít si toho budižkničemu, který ani nebyl schopen vystudovat vysokou školu? Nevíme, proč to dělá. Možná si ironickými poznámkami vůči nám kompenzuje nějaký problém. Ale výsledkem je, že se většina rodinných příslušníků vymlouvá na různé věci pokaždé, kdy se má konat nějaká rodinná sešlost. Já, statečná na ně přesto jezdím. Chci mamince udělat radost, protože vím, že přestože se k nám takto chová, ve skutečnosti je ráda, když k ní přijedeme. Vždycky nachystá spoustu jídla, rodinná setkání si vyloženě užívá. A přitom do nás rýpe a rýpe.“
Verunko, papej knedlíčky
Muži zpravidla mlčí. Nebo se brzy opijí. Nebo stojí před domem v hloučku a společně klábosí. I to je častý obrázek z rodinných setkání. Akce, které mají za cíl rodinu stmelit, ve skutečnosti probíhají tak, že ji rozdělí. A co teprve, když se v rodině vyskytuje větší dítě, nedej bože puberťák. „Ne, já na tu oslavu nejedu, já se tam pokaždé nudím.“ „Babička má sedmdesát, bez tebe by si oslavu neužila.“ „Zase mi bude říkat, že jsem hubená a cpát do mě knedlíky a dorty.“ „No tak se přemůžeš a ty knedlíky prostě sníš.“ „Ne, nepřemůžu, nesním. Protože nechci vypadat jako Verunka, kterou má babička stejně radši než mě.“ „No to se nediv, protože sestřenice Verunka není hubená jako lunt, babiččiny knedlíky jí a na rodinné oslavy jezdí.“ „Jo a pak píše na Facebooku, že to byla pruda a že ty knedlíky vyzvracela.“
I to je velké dilema v mnoha rodinách. Nutit otráveného puberťáka jít na oslavu babiččiných či dědových narozenin? Nebo nenutit?
„Rodinné rituály nejsou přežitek. Naopak, dítě by mělo vidět, že se rodinní příslušníci jsou schopni scházet, povídat si, diskutovat. Odnese se si z toho do života obrázek soudržnosti rodiny, pocit, že rodina je důležitá. To je v dnešní době, kdy jsou rodiny čím dál více rozdrobené, podstatné,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová. A dodává: „Dítě má mít mantinely, rodiče mu mají jasně říkat, co se sluší, co má dělat a co naopak ne. V opačném případě z něj roste malý tyran, který určuje rodině svá vlastní pravidla.“
Univerzální rada, jak na to, aby rodinné oslavy nebyly stresem, ale zábavou, na kterou se těší puberťáci i senioři, neexistuje a každý by si měl najít vlastní přístup. Bohužel, mnoho lidí ví, že je to hodně těžké. V mnoha případech téměř nemožné. Takže, pokud vás nějaká rodinná oslava čeká nebo ji snad sami organizujete, hodně štěstí, pevné nervy a minimum očekávání, že proběhne v klidu a v pohodě.
