Moje návštěva stavitelů kamenných řad u Kounova

Když jsem zde četl o kounovských kamenných řadách, tak jsem na to myslel a vrtalo mi pořád hlavou, na co to kdo stavěl. Četl jsem si o tom i ve Wikipedii a články, kde jsou trochu nějaké podrobnosti.  Existuje mnoho teorií, ale každá má slabiny, a jsou fakta, která ji vyvracejí. Nikdo neví, zda to tu stavěli lidé před sto lety, tisíci lety, desetitisíci či stotisíci lety, a nikdo neví hlavně, proč. Schválně, jestli nevíte o co jde, si o záhadných kamenných řadách u obce Kounov něco přečtěte. Zajímavé.

Nakonec jsem si řekl, že se tam prostě podívám do té doby, kdy se to stavělo a nebo používalo. A bude jasno.
Už se mi stalo, že když jsem se díval na dokumentární pořad, kde probírali archeologickou záhadu, vzpomněl jsem si na některé okamžiky ze svého minulého života Kelta a sám pro sebe jsem měl rázem po záhadě. Napadlo mne, že než aby se vědci přeli na vědeckých sympoziích, je přece jednodušší se zeptat někoho, kdo v té době žil. Ale to je ovšem pro pány vědce málo vědecké.

Tak jsem si lehnul a zavřel oči. Vím, že kvantové částice mysli nemají hmotnost. Bez hmotnosti nemají vazbu na čas. Čas vzniká pohybem hmoty v prostoru. Částice (mysl, duše atd.) fungují v čase a prostoru jenom díky vazbám na naše hmotné tělo, které se pohybuje současně s pohybem hmotného vesmíru, jehož jsme součástí. Když se tyto vazby uvolní, změní se stav mysli, dá se myslí pak v čase a prostoru částečně manipulovat. To je ostatně používaný princip mnoha šamanských technik. Takže v tom nejsem úplně nezkušený. Jenom na rozdíl od šamanů primitivních kmenů vím, že to není dílo bohů, ale prostá kvantová mechanika založená na možnostech chování elementárních částic.

Řekl jsem si, že to zkusím bez uvedení do tranzu třeba šamanským bubnem nebo chřestidlem. Jen tak. Pro začátek. Na zkoušku. Odpoutat se jen od současnosti. Tak jsem ležel a jen jsem chtěl, aby mysl nebyla teď závislá na mém těle, které jen leží a nepotřebuje ji. Abych navštívil ty kameny. A v době, kdy se tam něco děje. Nejlépe v době, kdy je dílo dokončené a používá se. A celkem to šlo. I bez bubnu.
Tak jsem čekal, že uvidím nějakou slavnost. Že mojí mysl upoutá něco, co bylo emocionálně významné. Nějaké uvedení do provozu. Slavnostní přestřižení pásky. Obřad za přítomnosti mnoha lidí a významných hodnostářů.
Bloumal jsem věky v tom místě a nic. Nevím, jak to trvalo dlouho, ztratil jsem pojem o čase a ani potom zpětně mne nenapadlo zjistit, jak to trvalo dlouho. Každopádně jsem dospěl k přesvědčení, až překvapivě silnému, že ty kameny nakonec nikdy, z jakéhosi důvodu, nesloužily svému účelu.

A potom najednou jsem se ocitl někde uprostřed těch kamenných řad a mezi lidmi. Tak, jak jsem je uviděl nejprve šikmo svrchu a pak najednou jsem byl přímo mezi nimi, byl to pocit, jako bych mezi ně vyloženě spadl.
První dojem byl nejlepší. Myslel jsem si, že teď jsem mezi lidmi, kteří to tu staví, tak nebude těžké zjistit přibližnou dobu a jistě tu bude někdo, kdo to řídí. Podle toho, jaké vydává pokyny ke stavbě, vyplyne účel.
Snažil jsem se zjistit co nejvíc. Ačkoliv jsem se tam sám cítil být přítomen velmi reálně, zase to, co jsem viděl, nebylo až tak zřetelné. Ne, že by to okolo mne bylo v nějaké mlze a nebo rozmazané. Těžko se to popisuje. Všechno jsem viděl zřetelně, přesto jsem nebyl schopen určit, co to je. Asi tak, jako když se díváte na něco, co rychle mění podoby, a snažíte se vypozorovat, která podoba převládá. Tak asi tak.

Tedy nejprve, koho jsem viděl. Skupinu lidí, asi tak třicet. Možná ani ne. Muže, ženy a možná nějaké děti. Děti si tam nedokážu úplně uvědomit. Ale myslím, že se tam nějaké také motaly.

Prvním mým zájmem bylo určit dobu. To jedině šlo podle oblečení. Tady jsem toho zřetelně rozeznával málo. Určitě však oblečení bylo prosté, nebarevné a velmi světlé. Připadalo mi to jako v ilustracích starých pověstí českých, tak jak se maluje oblečení starých Slovanů. Nikdo neměl na hlavě žádnou pokrývku, ale minimálně někteří muži byli obutí. To bych u prostých venkovanů neočekával. Nevím, co to na nohách měli, ale byla to uzavřená obuv. Žádné sandály. Také mi připadalo, že na slunečný letní den jsou všichni oblečeni dost teple. Možná to byl jen dojem. Já bych se tam při práci asi vysvlékl alespoň do půl těla.

Dále jsem zjišťoval činnost těchto lidí na tomto místě. Tak naprosto nebylo pochyb, že odpočívají. Posedávali, hlučeli, přecházeli, jedli, pili. Chodily ženy, nosily džbány. Někdo se bavil ve dvojici, někdo v hloučku a někdo jen seděl a mlčky jedl. Tak to musím počkat, abych viděl, jak staví.
Zatím jsem se zaměřil na pracovní nástroje. I když jsem nerozeznal všechno úplně, zaznamenal jsem, že to je všude všechno samá motyka. To bylo nepochybné. Tedy jsem si zapamatoval, že při stavbě kounovských řad se používala nejvíce motyka. Asi na zakopávání kamenů do země. Ještě tam bylo něco. To jsem vůbec nepoznal. 

Tím ale moje poznatky končily. Už jsem nezjistil víc. Když jsem čekal, co bude následovat, nedočkal jsem se. Pořád jsem viděl to samé. Jako když se dívám na kus filmu, který běží ve smyčce pořád dokola. To, co jsem viděl, se nezměnilo, to, co jsem nebyl schopen rozeznat, nerozeznal jsem ani po chvíli. Tak jsem se vrátil domů.

Doma mne napadlo, že to nebyli stavitelé řad. Že to byli zemědělci. Že má pravdu ta teorie, podle níž sloužily řady kamenů jen k označení hranic úzkých dlouhých polí. Ti lidé měli motyky, seděli uprostřed hotových řad, nikde žádný stavební materiál. A celkově vypadali, jako že pracují na poli. 
Jenomže jsem si přečetl, že pod kameny je vykopaná rýha a v ní jako podloží nasypaný štěrk a že kameny nejsou místní, ale musely sem být s velkým úsilím dopraveny ze široka daleka. Tak to je jasné, že takhle by si označil hranici svého pole jen nějaký zemědělec - magor.
Moudřejší nejsem. Asi si někdy udělám podobný výlet znova a napíšu.