Foto: autorka

Poslední adresa

26. 7. 2017

Moje poezie

Autor: Věra Ježková

Hodnocení:

(4.8 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Oldřich Čepelka 26.7.2017 21:34

Nevadí, že verše někdy škobrtají, rozhodující je obsah. Silný, až mne na chvíli přemohl. Ještě se můžu ptát, co dělat, abych toto nemusel prožívat. Možná se něco dělat dá, možná ne, v každém případě jednoho dne bude pozdě. Kdo z nás by se odvážil být někomu na obtíž?

Elena Valeriánová 26.7.2017 21:12

Bože můj, to je ale smutné, beznadějné. Lepší by bylo jít večer spát a ráno se neprobudit. Tu báseň jsem si teď večer neměla číst. Určitě ji nikdy nepřečtu manželovi, tak jako jiné.

Helenka Vambleki 26.7.2017 18:02

Ach jo, kdo potom o mně napíše takovou báseň?

Helena Votíková 26.7.2017 14:01

Nedokážu najít jiná slova než jsou použita níže. Smutek, zamyšlení.

Lidmila Nejedlá 26.7.2017 11:45

Věrko, ta realita je velmi smutná. Vy jste to vystihla v básni, ale ani to tu beznaděj nezmírnilo.

Olga Štolbová 26.7.2017 10:08

Ano, ano, je to smutné, ale proč spravedlivé, Zuzko? Moje sestra také prožila zbytek života s Parkinsonem a bylo to přesmutné. Báseň mě vrátila do těch těžkých dnů. Může to potkat kohokoliv z nás. Věro, díky...

Zuzana Pivcová 26.7.2017 09:22

Parkinson, Alzheimer, další doprovod pokročilejšího věku, nikdo z nás neví, kam dopluje.... Je to smutné, a přesto spravedlivé. Díky!!

Jana Šenbergerová 26.7.2017 09:00

Smekám před tím, jak přesně jste vystihla, co může mnohé z nás postihnout. Kéž by byl vždy nablízku někdo, kdo nás i přesto bude chápat.

Zpět na homepage Zpět na článek