Děti mění svět i nás
ilustrační foto: pixabay.com

Děti mění svět i nás

12. 8. 2017

Tady je pár letních příhod. Jestli se v dalším textu naznačují nějaká sprostá slova nebo gesta, tak to není narušení redakčního pokynu, že se v komentářích máme vyjadřovat slušně. Je to prostě popis skutečnosti. Takže se klidně zapojte se svými zážitky…

 

Stalo se mi nedávno v tramvaji. Asi dvanáctiletá holčička vstala a způsobně pravila: „Posaďte se.“ 

Napadl mě ten stařičký fór a tak jsem odpověděl: „Ne, děkuji, já seděl šest let!“

Lidi kolem mě se rozesmáli, možná to ještě neslyšeli…

Pak si celá tramvaj začala vyprávět vtipy. Opravdové kameňáky, docela slušné i trochu „politicky nekorektní“ (o menšinách) a některé trochu přisprostlé – ale pořád společensky na úrovni.  Například: Blondýnka říká na pláži: „Krucinál, já mám plnou hlavu písku." Tmavovláska na to: „Fakt, jo? Mně se dostal jenom do vlasů."

Někdo tentýž vtip okamžitě posílal tramvají dál, někdo řehtal a nebyl k utišení a někdo zapomněl vystoupit. A já si připadal líp než v naší ulici plné zamlklých a podmračených lidí.

 

Jdu se jen tak proběhnout za městečko. Po chvíli předbíhám dědu s malou vnučkou, která jede na tříkolce. Pečlivě se jim vyhnu a běžím dál, když slyším, jak holčička říká: „Ten pán běží, ale už nemůže. Chudák.“

Ta to vystihla přesně, jako by mě sledovala posledních padesát let. A to jsem si v tu chvíli myslel, jak svižně a stylově běžím… 

Jindy jsem byl na závodech se třemi vnuky. Všechno proběhlo v pořádku, nebyli ani první, ani poslední. Když obdrží nějaký dětský suvenýrek a sladkost, všichni se rozcházejí. Hrnu se ke svým vnoučatům, ale pořadatel mě zastavuje.

„Počkat! Vy patříte k nim?“

„Ne,“ říkám překvapeně, „to oni patří ke mně.“

Asi doufal, že překazí pokus o únos.

A já měl štěstí, že se mi nestalo totéž, co v červnu v mateřské škole, odkud jsem vůbec poprvé vyzvedával jiná dvě vnoučata, 4 a 6 let. Bylo už pozdní odpoledne, tak jsem se trochu obával, aby tam děti nezůstaly poslední. A opravdu. V celé šatně ani učebně (či herně?) už nikdo jiný nebyl než ony dvě a paní učitelka.

„Dobrý den a promiňte, jestli jdu pozdě,“ halasím hned ve dveřích. „Už si pro ně jdu.“

Menší Elenka se ke mně hned rozběhla, ale v půlce ji zastavil Šimonův jasný hlásek: „Tenhle děda k nám nepatří. Toho neznám.“

S učitelkou jsme oba zkameněli. V jejích očích zmatek, já začal rudnout.

Brzy se to vysvětlilo. Ráno jim máma říkala: „Odpoledne pro vás nepřijdu já ani táta, ale děda. Tak ne abyste dělali, že ho neznáte.“

A bylo to. Šíma to provedl dokonale.

 

Jiný vnuk, přes 11 let, bydlící v libereckém Hanychově na úpatí Ještědu, měl poprvé konflikt kvůli sprostým slovům a gestům. Stalo se to ve škole a dodatečně jsme zjistili, že to měl od svého staršího kamaráda z ulice. Doufám, že chápete, že něco podobného muselo dřív nebo později přijít a že se tomu dnes nevyhnou žádné děti. Jde jen o to, jak to konkrétně proběhne. U nás to proběhlo takto.

Učitelka si (pomocí e-mailu, jak jinak) rodičům postěžovala, že jejich dítě dělá sprostá gesta. Matka si to s ní telefonicky vyjasňovala:

„To je hrozný. Kde se to mohl naučit? A co vlastně dělá?“

„Ukazuje na ostatní děti vztyčený prostředníček.“

„Kruciš!“ vykřikla zdrcená matka. Pak zadoufala: „A ví vůbec, co to znamená?“

„Hned jsem se ho ptala, co to znamená…“

„A co řekl?“

„… že to znamená Bydlím pod Ještědem.“

Takže bylo vymalováno.

Bohužel o měsíc  později se učitelka ohlásila znovu. „On a ještě několik spolužáků kreslí ve třídě ty…, no ty dámské kosočtverce.“

„Dámské kosočtverce?“ užasla matka provinilce. „Aha, myslíte ty.., ty dámské kosočtverce, že?“

„No právě. A žádné vysvětlení jsem nedostala.“

To naštěstí, pomyslela si jeho matka a večer ještě s otcem začali vyšetřovat. Vysvětlili dítěti, že „tamty kosočtverce“ se nikdy nesmějí nikde malovat, je to neslušné, nedělá se to. Přitom se pečlivě vyhýbali tomu, aby daný obrazec nějak nazvali. Syn je chvíli poslouchal a pak rozhořčeně vykřikl: „Ale já jsem tu p**u nekreslil, tu kreslil Radek!“ A uraženě odešel.

Rodiče si rvali do úst kapesníky, aby se nesmáli nahlas. Oni „to“ nazvat nemohli, ale to bezelstné dítě… 

 

To mi připomnělo, že podobnou zkušenost měl můj zeť. Pochopitelně, když byl ještě malý, zhruba sedmiletý. Jeho kamarád byl o rok starší a byl to vyhlášený lump. Například roztrhal vlastní vysvědčení, protože se mu nelíbilo. Nebo plival ze střechy na lidi, nebezpečně se vykláněv (to byl pokus o přechodník) dolů přes okap. Ze střech a stromů kradl ptačí mláďata. A tak podobně. Takže můj malý zeť k němu pochopitelně vzhlížel s obdivem. Jednou jeho kamarád přišel, že je třeba, aby oba všude malovali co nejvíc těch dámských…, no však už víte, čeho. Proč? „Protože to dělá každej správnej chlap.“

To rozhodlo. Každý si vzal křídu a celé odpoledne pečlivě všude malovali „to“, protože tak to dělá každý správný chlap.

Jak to dopadlo? Tak, že se večer můj budoucí zeť objevil ve dveřích a celý šťastný ukazoval kalhoty, kde měl na obou kapsách – tentokrát už barvou! – pečlivě vyvedené dva ty, no víte…

„Cos to udělal?!“ zabědovala jeho matka. „Jak jsi k tomu přišel?“

Nezletilý zeť se rozzářil: „Teď už jsem mami jako každej správnej chlap.“

Pokračování už neznám, ale myslím, že to stačilo.

 

Nakonec jedna milá příhoda ze světa dospělých: První červencovou sobotu se běželo z Hodkovic na Ještěd (tento závod jsem v 80. letech zakládal). Ti starší jen z Rašovky na Ještědku, ale je to výživných sedm kilometrů plných prudkých stoupání. Překvapivě se zúčastnil Franta B., kterému bylo v březnu devadesát (!!) let. Také on se dostal bezpečně do cíle. Na náměstí v Hodkovicích se ho pak ptáme:

„Jak to, že ses tak dlouho neukázal? Byl jsi zraněný?“

„Ale nebyl, prostě to nešlo. Ta moje je proti sportování.“

„Tvoje manželka je proti tvýmu sportování? A cos jí teda dneska řekl?“

„No co! Že jdu do hospody.“

Není to krásné? Chlap chce sportovat, ale musí předstírat, že jde do hospody. Krásná lež ve věku, kterýmu už musíte odpouštět úplně všechno.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Dám taky jednu do sbírky - autobusová zastávka, tetička vytahuje z kabelky průkazku, moje čtyřletá dcera nakoukne do kabelky a pronese do pléna : " Tetičko, ty máš ale hezky srovnanou kabelku, to naše maminka, ta tam má bordel !! " Lidi se smáli ještě v autobusu.
Soňa Prachfeldová
Moc jsem se pobavila. Mám radost, když moje vnoučata ve mě vzbudí pocity dětí- Je to krásné a bezelstné.
Lidmila Nejedlá
Prima pobavení, Oldřichu. Já si pamatuji, jak přiběhla za mnou holčička a říkala: Paní učitelko, u kluků na záchodě je ptáček, Vašík říkal, ať tam jdu, že mi ho ukáže.
Jana Šenbergerová
Moc pěkný příspěvek pro nedělní den. Když jsem tříleté vnučce oznámila, že dědeček už odjel, chvíli dumala a pak prohlásila: " A ploč? Ono še mu u nás už nelíbilo?"
Zdenka Jírová
Moje starší dcera přišla jednou ze školky a tajuplně mi říkala, že děti něco říkaly. Ptala jsem se , co říkaly? Postavila se a hrdě odříkala: Old Šetrhend za chatou má Rybanu nahatou. A čekala, co já nato. Jen jsem jí řekla, ať to neříká, že to není hezké.
Blanka Macháčková
Život píše nejlepší anekdoty. Jen si je pamatovat. Jste dobrý.
Zuzana Pivcová
Podobné dětské výroky neznám, ale sama jsem se pobavila. Díky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.