Současní prarodiče jsou generace, pro kterou ještě nebylo běžné chodit k psychologovi či psychiatrovi. Bralo se to jako selhání: Bože, to děcko je vadné, když s ním chodí ke cvokaři.
Dnešní rodiče berou návštěvu výchovných poradců či psychologických poraden jako naprosto běžnou věc. „Když jsem oznámila mámě a tchyni, že se Kamilem chodím do poradny, protože má poruchu ADHD, zhroutily se a tchyně řekla kouzelnou větu: Tak ty jsi nám do rodiny porodila blázna a ono to teď bude dědičné. Strašně jsme se pohádaly. Ony vůbec nevědí, že tahle porucha je nyní naprosto běžná, má ji snad čtvrtina dětí ze školy, kam Kamil chodí. Prostě je nesoustředěný, hůře se s ním komunikuje, působí, že je drzý fracek, ale není, nemůže za to,“ vysvětluje pětatřicetiletá maminka Olga. Tady je názor její matky Miroslavy: „S Kamilem se nedá vůbec mluvit. Něco mu říkám a on se dívá jinam, přitom tluče hračkou o stůl. Řeknu mu, ať neryje tužkou do stolu, dívá se na mě a ryje dál. Když se takto chovaly děti v době, kdy jsem byla malá, dostaly na zadek. Já mám pokyn mluvit na Kamilka pomalu, tiše ho přesvědčovat, nezvyšovat hlas. Když mu něco zakážu, je zle. Já ale s takovou výchovou nesouhlasím.“
Ano, mnoho dnešních seniorů je šokováno současnou liberální výchovou dětí. „Snacha mi řekla, že mám vnučce každé ráno dát na vybranou, co si dá k snídani. Vysmála jsem se jí. To mám doma připravovat švédský stůl jako v hotelu all inclusive, aby si pětiletá holka vybrala? Řekla jsem, že mi mají říct, co má malá ráda a to jí budu ten týden na chatě kupovat. Jenže snacha řekla, že malá se rozhoduje sama a to až podle toho, na co má které ráno chuť. No, víte, moje maminka málem umřela hladem za války a naše rodina prožila spoustu útrap. Takže tento styl výchovy mě dovádí k šílenství,“ vypráví třiasedmdesátiletá Stanislava.
Chybí mužské vzory
Hyperaktivita bývá označována nyní termínem ADHD, který se dá volně přeložit jako poruchy pozornosti provázené hyperaktivitou. Odhaduje se, že jí trpí nyní až osm procent dětí a jejich počet rok od roku stoupá. A lékaři si samozřejmě lámou hlavy, proč tomu tak je. Za příčiny se uvádí špatný životní styl, to, že matky často trpí psychickým stresem, ale i znečištěné životní prostředí. „Děti to dnes mají těžší než kdy jindy,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová, autorka knihy Jen v lásce přežijeme, kde se věnuje právě vztahům v rodinách. „Ještě nikdy nebylo tolik hyperaktivních dětí. Jsou obrázkem našeho dnešního životního stylu, který má za následek permanentní stres a spěch. Zajímavé je, že většina neposedů jsou chlapci, na osm hyperaktivních kluků připadá jedna hyperaktivní dívka. Téměř vždy jde o rodiny, ve kterých chybí otec, který by mohl usměrňovat temperament, dynamiku a rváčskou vášeň svého syna. Tato role náleží otci. Ne matce, která je na poli fyzické agrese laikem. Takový úkol je nad její síly a synek je jako utržený z řetězu,“ vysvětluje.
S tím souvisí následující příběh. Třiašedesátiletý Miloš trávil letos v červenci dva týdny na chatě s vnukem. Vídají se málokdy, šestiletý Matouš žije s matkou v Praze, otce vídá málo, po rozvodu si našel práci v Německu. „Dcera mi stále kladla na srdce, že musím Matouše zklidňovat a nenechávat ho moc běhat a lumpačit, protože trpí poruchou pozornosti. Prý mám na něj mluvit soustředěně, pomalu a snažit se mu číst,“ vypráví Miloš. „No, bylo to jako bych na zahradu vypustil pytel blech. Nezastavil se ani chvíli. Skákal, běhal, neunavilo ho nic. Tak jsem s ním začal chodit na dlouhé výlety do lesa, hledali jsme zajímavé kameny, z nich pak dělali sestavy na zahradě. Naučil jsem ho základy práce se dřevem, vyřezali jsme si totem. Hodně jsme spolu plavali v rybníku. A Matouš byl skvělý. Všechno ho bavilo, vše dělal se zaujetím a večer byl tak vyřízený, že v osm spal jako mimino. Když jsem to dceři vyprávěl, nevěřila. Když jsem jí řekl, že Matoušovi v rodině chybí mužský a může to být příčinou jeho psychických obtíží, urazila se a řekla, že toho zvládá více než většina mužů a že už žádného s Matoušem nepotřebují,“ vysvětluje Miloš.
Děti nejsou roboti
„Neklid u dětí má spoustu příčin, jednou z nich jsou zaslepené ambice naší společnosti orientované na bezchybný výkon,“ míní Jiřina Prekopová. „Tato ctižádost se projevuje i v rodinném životě. Děti mají málo příležitostí prožívat samy sebe svým vlastním dětským způsobem a v klidu samy sebe objevovat. Od miminek se očekává, že budou bez problémů pít, spát a komunikovat. Než si osvojí mateřštinu, musejí být schopny se učit anglicky. Ať chtějí nebo ne, šup do značkových oblečků a hybaj z baletu na hodinu klavíru, z dětské jógy na hodinu cizího jazyka. Pokud něco neklapne, matka zneklidní a svým neklidem dítě nakazí,“ popisuje své zkušenosti z praxe.
A to je právě to, co mnozí prarodiče nechápou. Dnešní senioři zpravidla v dětství nejezdili z kroužků do kroužků, neměli dětství tak pestré, ale přesto na ně vzpomínají většinou jako na krásné období. Mnozí prožili válku, bídu, jejich rodiče měli mnohem těžší je uživit, ale často zaznívají vzpomínky na to, jaký býval doma klid, pohoda, jak se lidé scházeli u stolu a povídali si. „Nedávno mi moje pětiletá vnučka řekla: Babi, u tebe je takový hezký klid,“ vypráví šedesátiletá Jana. „Dost mě to zarazilo. Pak mi to došlo. Ona žije hekticky, pořád něco musí, u nich doma je pořád shon, stres, mladí se hádají, protože mají firmu a málo času na normální klidný život. Tak jsem byla moc ráda a beru si vnučku k sobě co nejvíce. Snažím se jí vytvářet klid. Nic jí neplánuju, neorganizuju zábavu. Já si čtu, ona si kreslí nebo něco vystřihuje, občas se ke mně jen tak přitulí a jen nám krásně. Máme klid,“ říká Jana. Takže, jestliže třeba někdo neví, čím zaujmout či potěšit svá vnoučata, možná, že by jim udělal radost právě ten obyčejný klid. Každopádně stojí za to to zkusit.
