Všemu záleží na mně

Děkuji všem za ozvěnu. Děkuji za váš tolerantní přístup, který podvědomě vystupuje z mé pozice abstinujícího alkoholika. Osvobodit se, je jediný můj cíl. Nelpět na ničem a milovat vše. Jedině pak může všemu záležet na mě. A to, že se bráním, aby někomu záleželo na mě, je přirozená obrana proti manipulaci. Osobně paradoxy vytvářím tím, že realitu zrcadlově a pak inverzně obrátím, a potom je převrátím naruby. To je čistokrevný způsob práce s novými hodnotami. Tady není odděleno hledání od naplňování. Vše souvisí se vším. Každé nalezení je nebo není stvrzeno naplněním. Není řízeno rozumem. Hledám intuicí, impulsem, jen smyslově. A vzhledem k tomu, že mé bytosti na mém člověku záleží nejvíc, tak ji poslouchám. V 60ti letech by člověk neměl být srovnaný. Právě naopak. Měl by vidět skutečnost svého života. A využít možnost, své chyby napravit. Samolibost je spokojenost sám se sebou. Je velmi správné, začít tím, co dlužím já sám sobě. Skrze sebe se dostávám ke všemu a vnímám vše nejen reálně, ale ve skutečných hodnotách. Ještě jednou mockrát všem děkuji. Je fajn se s vámi "zrcadlit".

Pane Zdeňku, váš článek mi připomíná sociologický výklad společnosti a význam jednotlivce v ní. Představa o sobě a svém místě ve společnosti je velmi složitá a důležitá. Zřejmě jste více hledal, než naplňoval.

Pro mne je to těžko stravitelné, snad kromě lásky

Alkohol je zrádný, jako všechny drogy. Nejdřív myslíme, že nám něco dává, ale pak nám vystaví účet a zjistíme, že nás okradl o vše co jsme měli.

Četla jsem až do konce ...

SOUHLASÍM JEDINĚ S TÍM, ŽE LÁSKA JE CESTA.

To, že mi na někom záleží, přece nikomu nevnucuji jako představu a ani mu to zpravidla neříkám, ale dávám to najevo tím, jak se k němu chovám. Vaše úvahy mi velmi vzdáleně připomínají mé přemýšlení o sobě a o světě v mládí, kdy jsem si ani s jedním nevěděla rady. Myslím si, že v šedesáti letech by s obojím měl být člověk už dávno srovnaný. Pokud není, je to smutné. Stejně jako váš článek.

Rozumím tomu po svém asi tak, že by se člověk neměl upínat na nic a na nikoho, a právě tak k sobě nikoho příliš poutat. Vše je pomíjivé, každý je svým pánem a svým soudcem. Jen svým!

Jistým paradoxem je to, že každým pádem, po kterém se zvedneme, se dostáváme výš po spirále svého vědomí. Početla jsem si na vašich stránkách a mnohé z toho, o čem píšete, mi není cizí. A pokud bych měla vyjádřit, na čem záleží mně, tak paradoxně na ničem, tedy na všem.

Přiznám se bez mučení, že paradoxně nevím, jak na tohle vyznání reagovat. Tedy pokud si správně vykládám výraz paradox. Možná, že bude stačit, když napíšu, že je odvaha přiznat své pády.