V 17. století psali rytíři i básníci tzv. galantní poezii. Byla lechtivá, lehce prostopášná a já ji považuji za prostředek intimnějšího dvoření. Tak v duchu galantní poezie – o pár století později – přispívám básničkou Cibule.
Cibule je někdy hloupá.
někdy se i sama loupá,
přitočí se polehýnku,
ať se kouknu pod sukýnku!
Rád ji držím, z její vůně
tělo mé i duše stůně.
Svlíkám ji a ona hloubá,
jestli se mi oči úží,
jestli nejsem jenom trouba.
- Svlíknu ji na holou kůži!
Cibule – a sama pláče,
když mi do náruče skáče!
Stisknu ji, ať nevyskočí
z rukou mých. Jen ať se stočí
do vlhkého uzlíčku.
Cibule už hupky hupky
spěchá – ty můj mazlíčku!
Jak rád odlupuju slupky!
