"Dogma (pl. dogmata; řec. δόγμα dogma názor, učení; δοκεῖν dokein ukazovat se správným) je výslovné tvrzení čili teze, o němž se v dané oblasti nebo v určitém společenství nepochybuje." To říká Wikipedie.
Většinou se hovoří o církevních dogmatech. Tedy tvrzení v otázkách víry. K tomu se dostaneme. Hovoříme také o dogmatikovi. Člověku, který nechce připustit diskuzi o svých názorech. Vůbec všeobecně je dogma vnímáno jako něco nepatřičného, asociálního, společensky nepřípustného. Každé tvrzení má být přístupné zvážení, posouzení, případně kritice, či pokusu o vyvrácení. Dobře. Souhlasím. Každé pravidlo má však své výjimky. I dogma. Někdy to bez něj nejde.
Začnu hodně zjednodušeným, hypotetickým příkladem. Představte si skok do propasti. Sotva skočíte, objeví se pod vámi síť, která vás zachytí. Skočíte a tu síť si vytvoříte ve své hlavě. Ona se zhmotní, bude tam a dopadnete do ní bezpečně. Vytvoří se to tak, jak si to budete představovat ve své hlavě. Skvělé, že ano? Ale má to háček. Tedy spíše pořádný hák. Nesmíte si v hlavě ani na okamžik vytvořit představu, že tam není. Protože by nastala situace z vaší hlavy. Tedy ta, že síť tam není, a pak skutečně padáte do propasti. Pokud skáčete do propasti běžně a víte, že stačí chtít a síť tam vždy spolehlivě je, tak je to brnkačka. Ale zkuste skočit poprvé a nezapochybovat. Jak si ověřit, že to funguje? Matematicky to vypočítat nejde. Musíte stoprocentně věřit, že to funguje. Ale fungovat to bude jedině, až tomu budete stoprocentně věřit. Jak tomu věřit, když to nemáte vyzkoušené? Vznikne vám tady začarovaný kruh. Jak z toho ven? Jak skočit a nezapochybovat? A tady přichází na pomoc dogma. Dogma, jako tvrzení, které je fakt, o kterém se prostě v žádném případě nepochybuje. Dogma říká, že tam ta síť je, nikoho nenapadne, že by tam nebyla, tedy tam skutečně je. Funguje dogma, funguje záchranná síť. Můžete skočit bez obav.
Teď od hypotetické situace do reálu. Nebudu nikoho rozhodně nabádat, aby skákal do propasti a představoval si, jak se pod ním zhmotňuje záchranná síť. Tolik víry v moje tvrzení zase nemáte, aby vám to vyšlo. Budu pokračovat. Jako základ musíme přijmout na první pohled nepřijatelnou myšlenku, že to, co se odehrává v naší hlavě, má vliv na budoucnost, ale i na minulost. Na minulost? Zní to také jako nesmysl. Co je minulostí, už se přece nedá změnit. A je to pravda. Ale i tím, co se děje teď, ovlivňujeme to, co se už stalo. Nebudu se pouštět do přednášky o zákonitostech kvantové mechaniky. Ale vpodstatě jde o to, že vše se děje v jediném okamžiku. Čas je veličina, která vzniká až pohybem hmoty v prostoru. Tedy v našem případě záleží na tom, jak se naše hmotné tělo pohybuje vesmírem. Čím rychleji se pohybujeme, tím je větší odstup mezi příčinou a následkem. Ale obojí vzniká v jeden okamžik. Jinak je to jako krejčovský metr z gumy. Když ho víc natáhneme, pořád bude mít tisíc dílků, budou dál od sebe, ale pořád jich bude tisíc. To jenom my, jak se pohybujeme prostorem, tak vnímáme, že něco se stalo dávno a něco se stane až za dlouho. Ještě jednou zopakuji, že čas vzniká pohybem hmoty v prostoru. Opakuji to proto, abychom si uvědomili, že myšlenka nemá žádné atributy hmoty, a tudíž se nepodřizuje vlastnostem naší časové osy a stále působí na události stejně, jako by se odehrávaly všechny současně. Tedy působení myšlenky nerozlišuje minulost a budoucnost. Ale myšlenka události ovlivňuje. V kvantové fyzice už s tím běžně vědci při provádění pokusů počítají.
Všeobecně rozšířený omyl je, že požádáte Boha a on se nad vámi slituje a dostanete to. Věřící budou tvrdit, kolikrát Boha požádali, kolikrát se za něco modlili a Bůh je skutečně vyslyšel. Omyl. To, co dostali, to dostali díky tomu, že "věřili", že to dostanou. Čím víc víry v Boha, tím jasnější obraz úspěchu v hlavě a méně pochybností. Ten neochvějný obraz v hlavě, ten měl vliv na následující události. Ne Bůh, jako nějaká osoba, nýbrž bůh jako princip, na kterém myšlenky působí na události. Modlitba je vlastně jen jiný výraz pro přání. Myslím skutečnou modlitbu. Ne recitaci nějaké básničky z modlitební knížky. Je to přání, které je směrováno konkrétně k nějakému bohu či božstvu. Je jedno, jak si kdo boha představuje. Může to být stařec na obláčku, totem, slunce, socha, vesmír, příroda, posvátné zvíře, cokoliv. Je to jedno. Hlavně věřit. Každá pochybnost maří tu sílu myšlenky, která může na události působit jednoznačným směrem. Jak věřit bez pochybností? Tu přichází náboženství a přináší dogmata. Bůh existuje a basta fidli. O tom se nepochybuje. A to je vyvedení z bludného kruhu. Dokud síle modlitby neuvěříš, ničeho její pomocí nedosáhneš. Dokud modlitbou ničeho nedosáhneš, neuvěříš, že je to možné. Začarovaný bludný kruh, jako s tou záchrannou sítí nad propastí. Nejde o Boha, jde o víru. Bible je toho plná. To je pomalu na každé stránce. Víra tvá tě uzdravila. Přej si a bude ti dáno. Dokážou to ti, kdo uvěří atd. Jde především o tu víru. K tomu už se může bůh nebo božstvo dodat libovolné. Samozřejmě, že když nějaké náboženství nabídne nějaké božstvo a s ním spojené dogma, tak každý, kdo je tím vyveden z toho bludného kruhu a modlení (působení na události) mu pak funguje, ten se stane horlivým stoupencem právě tohoto náboženství a té jeho konkrétní představy boha. Takový věřící je přesvědčen, že ten dědeček na obláčku, socha, slunce, posvátné zvíře atd. mu plní jeho přání, a je pro toho svého jediného pravého boha schopen hodně udělat. To je snadno zneužitelné. Naprostá většina náboženství má od svých počátků nějaký morální kodex. V něm je láska k bližnímu, úcta k životu a spousta ctností. I tak se v historii odehrála spousta "náboženských" válek. To slovo jsem dal do úvozovky proto, že obrana toho jednoho jediného, správného boha, byla vždy jen záminka. Ti, kterým přijetí dogmatu změní náhle život, jsou tím naprosto nadšeni a fascinováni. Otvírá jim to nové, dosud netušené možnosti a zážitky. Tím větší, čím silnější je jejich víra. Nedivme se, že nejen, že svého boha chválí a v písních opěvují, ale jsou ochotni v té euforii sáhnout do kapsy a nechávat pro něj stavět obrovské, bohatě zdobené chrámy. Bohužel také třeba financovat armádu, dokonce i teroristy, kteří budou jejich představu boha bránit nebo šířit. To je otázka morálního kodexu toho kterého náboženství. V současné době je problematický hlavně Korán, který věřícím přímo přikazuje šířit islám bez ohledu na životy lidí, včetně života svých blízkých a života vlastního. Zároveň říká, že žádná lež, přetvářka, lest či úskok nejsou hříchem, pokud jsou v zájmu šíření islámu. A pod pojem "šíření islámu" se dá zahrnout ledacos. Řekl bych i oklamání nevěřícího. Jak jsem tolerantní ke všem církvím i náboženstvím, tak opravdu nemám rád islám.
Tak snad se mi podařilo vysvětlit, proč člověk tak nutně potřebuje dogmata, a taky jeden z důvodů, proč musí člověk mít nějakou představu boha a nebo božstva. Různá náboženství mimo jiné člověku dávají právě nějakého svého Boha (božstvo) a dogmata jako základ víry a tím i účinnost modliteb, a proto existují a existovat dlouho budou. Bez víry se může člověk modlit od rána do večera a nic si nevymodlí. Před lety se objevily knihy, které radí, jak si máte správně přát, aby vám vesmír vaše přání splnil. Základem je víra, že vám vesmír přání splní. Kniha je určena ateistům, aby se také mohli modlit k Bohu. Dává jim Boha (pro ateisty ho nazývá Vesmír), radí, jak se modlit (pro ateisty to je napsané jako "přát si") a dogma jako základ úspěchu: absolutně věřit, a spoléhat se, že to od vesmíru dostanete. Tedy myslete, mluvte a jednejte, jako byste to už dostali. (Např. taková je kniha "Objednávkový servis z vesmíru". Ale je jich oblíbených víc, i když všechny píšou totéž.) Ateistům, kteří závidí věřícím, že si mohou něco vymodlit, doporučuji. Princip je stejný a není tam jediné slovo jako, "Bůh", "modlitba" atd.
Kdo nemá víru v nějakého Boha, ten věří jen takové budoucnosti, o které ví, že ji může za všech okolností ovlivnit pouze vlastními silami. To se s představami, ve kterých vám pomáhá něco všemohoucího, nedá srovnat. A zjednodušeně řečeno: jaké představy, taková budoucnost.
K tomu, jak si vytvořit vlastní dogma na základě vlastní představy Boha, vede cesta dlouhá, kamenitá a plná slepých uliček. Mohl bych vyprávět. Pravověrní jakékoliv víry asi tenhle článek nepřijmou dobře. Předem se jim omlouvám. Vím, že jsem pro ně rouhač a neznaboh. Ateisté mne zase zařazují mezi pánbíčkáře. Jde o úhel pohledu. Zajímá mne, který čtenář bude mít jaký úhel pohledu na tento článek. Není to dogma, a proto jakoukoliv polemiku vítám.
