Boj

Pan Jaroslav měl štěstí, že jste byl jeho kamarád.

Velmi dojemný příběh....,

Boj s touto nemocí je, bohužel, v dnešní době běžný. Váš článek je smutný, ale odráží těžkost života, sounáležitost a obětavost rodiny a sílu přátelství.

Když mi před 5 lety odešla navždy maminka, zemřelo cosi i ve mě... Říká se, že čas vše zhojí, ale nemyslím si. Zůstane prázdnota v životě. Člověk si ale o to více uvědomí, jak krátce tu jsme, a že o to více bychom měli život prožít a ne jen přežívat, dokud to jde se svými blízkými, ale i pak po jejich odchodu. Kéž bychom měli otveřené oči, srdce po celý svůj život pro druhé, nejen až když blízké ztratíme...

Je to dojemná vzpomínka na kamaráda. Určitě jste mu v době nemoci musel být nablízku i Vy, když dokážete jeho pouť takhle podrobně vylíčit. Postoj rodiny považuji za mimořádný.

Ano,vždycky je smutné, když odejde hodný člověk. Ať se říká co chce, na to nejsme nikdy připraveni. Sama jsem si to prožila před 8 lety a se vším, co k tomu patří. Je od vás hezké, že takto na kamaráda vzpomínáte.