Když mluvíte pravdu, tak vám nikdo nevěří. Proč?
Foto: archiv autora

Když mluvíte pravdu, tak vám nikdo nevěří. Proč?

30. 8. 2017

Z cyklu Dva příběhy v jednom

Bylo mi třicet a psal se rok 1985. Pracoval jsem na počítači EC 1033 a Kancelářské stroje pořádaly školení programování v jazyce PL/I. Proč ne, říkal jsem si, a tak jsem si zajel do Votic u Benešova. Ubytování i školení probíhalo v hotelu Modrá Hvězda přímo na náměstí. Samotné školení není tak zajímavé, jako jeho konec.

Slavnostně jsme to zakončili již ve čtvrtek, aby ti, co to mají dál, třeba jako já do Nového Jičína, mohli jet dříve. Radost z konce neznala mezí, a tak jsme zorganizovali rozlučkový večírek. Jedlo se, pilo, hodovalo, a když jsem přišel na to, že mě vlastně chtějí opít, rozhodl jsem se uprchnout a tak se taky stalo. Vytratil jsem se na pokoj. Sbalené jsem už skoro měl, a tak jsem naházel do kufru zbylé ostatky, které se po pokoji volně povalovaly, a prchal jsem na nádraží, které bylo vzdálené tak půl hodiny pěšky, abych stihl poslední čtvrteční vlak z Votic.

Dokázal jsem to. I když jsem chtěl jet až v pátek ráno, byl jsem rád, že jsem utekl. Kdo ví, jak by to dopadlo. Už i tak jsem toho měl v sobě dost. V Praze mě probudila paní průvodčí, vystoupil jsem na Hlavním nádraží a … Zjistil jsem, že mám hodinku čas, než mi pojede půlnoční rychlík na Ostravu. Zalomil jsem to v čekárně s kufrem těsně vedle sebe.

Škublo to se mnou. Bleskový pohled na hodinky mi ukázal, že za pět minut mi to jede. Vystřelil jsem podchodem na perón. Rychlík tam stál. Skočil jsem do posledního vagónu a jen tak mimochodem jsem se zeptal, jestli to jede na Ostravu. „Nie, to chodí na Bratislavu“, zněla odpověď. Sotva jsem vyskočil, rychlík se rozjel, no a jak se vzdaloval, tak jsem málem omdlel. „Kde mám kufr?!“. To jsem nevykřikl, to jsem zařval, ale bylo to úplně jedno, protože široko daleko nikdo nebyl. Jen drncaly koleje odjíždějícího vlaku.

Průserový stav. Okamžitě jsem začal jednat. V kanceláři výpravčího chvíli trvalo, než pochopili situaci, kterou jsem zmateně líčil. „Ano, prosím Vás. Ať ten modrý kožený kufr v Pardubicích někdo vyzvedne s posledního vozu a já se pro něj stavím nejbližším vlakem.“ S poděkováním a s nevýslovnou radostí, že jsem to dobře zařídil, jsem se pomalu vracel do čekárny. Naráz jsem měl čas. A jak se tak kochám vlastním úspěchem, došel jsem na místo, kde jsem před tím usnul. Mé oči nevěřícně koukaly na modrý kufr, který tam stál vedle lavičky. Ten kufr na mě čuměl stejně blbě jako já na něj.

Vlak po čtvrté hodině mi už neujel, a tak jsem šťastně s kufrem přesedl v Suchdole nad Odrou a v deset hodin jsem si už dával u Jelena na náměstí v Novém Jičíně pivo. Tento příběh je jen pro zasnání, avšak má ještě jednu nepříjemnou dohru.

Asi čtrnáct dnů po školení mi přišel z Votic balíček. Nejen manželka, ale i já jsem byl zvědaví, kdo mi co posílá. Ženské jméno odesílatele mi bylo cizí a manželka evidentně ztuhla, když jsem z balíčku vytáhl pyžamo. Vysvětlení je prosté. Pyžamo si dávám na postel pod polštář, a v tom fofru, před útěkem z hotelu, jsem na něj zapomněl. Na náklady hotelu to poslat asi nešlo, a tak poctivá paní uklízečka mi ho pečlivě zabalila a poslala na vlastní náklady. Do dnes jsem ji nepoděkoval a manželka? - Už je to dávno, ale příjemné to nebylo. Obzvláště, když vám nikdo nevěří ani tu historku před tím.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdeněk Sečka
Děkuji vám přátelé za všechny ozvěny. Moc mě potěšilo, že jsem vás potěšil. A tak jsem se tedy rozhodl. že přidám ještě jednu. Protože ta je také neuvěřitelná a zcela si vynucuje podmíněnou náhodu, o kterých jsem již psal, a které jsou součástí všedního života. Nebude to hned. Musím hledat. Pá pá
Zdenka Jírová
Já nikde nic nezapomněla, ale posílala jsem své spolubydlící v lázních drahý župan, který si tam zapomněla, aby si nemyslela, že jí ho někdo vzal. Byla ráda, poděkovala mi.
Marie Ženatová
Díky, hezky jsem si početla...
Drahomíra Stínilová
Moc dobrý, pobavila jsem se. Kdysi jsem zapomněla chudáka přivázaného psa před samoobsluhou. Ale to byla jiná doba, bylo to v den okupace 21.srpna 1968. Tak to se omlouvá. Ovšem teď zapomínám všude všechno.
Hana Rypáčková
To by se mi klidně mohlo stát, jednou jsem v apartmánu nechala na háčku viset i klíče od bytu. Poslali je nám poštou. Měli jsme s sebou dvoje...
Jana Šenbergerová
Já věřím, protože jsem si také jednou zapomněla pyžamo na nějakém kurzu. I mně se nakonec vrátilo. Naštěstí jsem nemusela nic vysvětlovat.
Lenka Hudečková
Pobavila jsem se, díky a já vám věřím :-)
Lidmila Nejedlá
Prima historka pro pobavení. Já vám to věřím, jsme různě roztržití lidé.
Zuzana Pivcová
Trochu jsem si vzpomněla na detektivku, v níž vzorná recepční poslala pánovi něco, co zapomněla "jeho manželka" při přenocování v hotelu. Tak se to dozvěděla skutečná manželka. Ale tohle vyprávění je pohodové, i když mu třeba někdo zprvu nevěřil.
Jarmila Komberec Jakubcová
Vaše historka s pyžamem mi připomenula tu mojí, která je podobná té Vaší. Já jsem v jednom brněnském hotelu zase zapomněla noční košilku. Do Brna jsem jezdila hlavně na Veletrhy připravovat expozici našeho podniku. Z hotelu mi ji poslali na domácí adresu a balíček vyzvedávala tchyně. Ihned ho rozbalila a informovala svého syna. Ten naštěstí byl rozumný a chápal, že se to prostě stát může. Také mám stále zvyk dávat noční rádlo pod polštář.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.