Bournemouth: Ráj studentů, babiček a dědečků

Byla jsem několikrát v Londýně a jednou se svým tehdejším krátkodobým anglickým přítelem na venkově v Lincolnském hrabství. Díky Vašemu článku jsem si po letech vše hodně připomněla. Moc se mi tam vždy líbilo, ale žít bych tam nemohla. Snad i proto, že jsem tam jela poprvé až ve 43 letech.

V Anglii je zvykem větší nezávislost dětí na rodičích. Žila jsem v Londýně rok před 48 lety. Již tenkrát opouštěly děti rodiče v době studia a po studiích okamžitě, najímali si byty kde bydlelo 3 - 5 pohromadě, každý měl svůj pokoj a ostatní prostory sdíleli. Nebyl tam žádný mama-hotel. Kamarádka-angličanka se vidí se synem 1 - 2 x do roka, protože on žije v USA. Ale dcera bydlí blízko ní a co se stala babičkou, tak se vidí 1x týdně. Záleží na rodině a zvycích. Druhá kamarádka-angličanka-jezdí pomáhat dceři z Cambridge do Londýna s miminkem a tráví u ní vždy několik dní podle toho jak má její zeť pracovní povinnosti. I když jsem Bournemouth nebyla, tak výlet do Cambridge se mi zdá poněkud daleko, chtělo by to alespoň víkend.

Hezký, zajímavý článek. Anglofilku potěšil.

Anglii mám ráda, ale v Bournemouthu jsem nebyla. Ráda jsem tam aspoň nahlédla vaším prostřednictvím. To stoupání balónu a pak pohled dolů, to muselo být úžasné - to by se mi líbilo!

Článek se mi líbil, jen mi překvapil předposlední odstavec. Vidět se s dospělými dětmi jednou za půl roku, to zrovna nepotěší.

Pěkně "hutný" článek. Ráda jsem si rozšířila anglické obzory.