Všichni víme, že stárneme, ale všichni toužíme prožít poslední fázi života co možno nejkvalitněji. Tedy ve zdraví, v dobré duševní kondici, optimisticky, naplněně. Nechceme být sešlí, oškliví, odkázáni na pomoc druhých. Kdo má pochybnosti, že tomu tak nebude, měl by znát výsledky takzvaného Baltimorského pokusu.
Projekt pod názvem Baltimorská studie stárnutí je mezi odborníky považován za velmi zajímavý. Spočívá v tom, že koncem padesátých let lékaři v Baltimoru pozorovali řadu let skupinu osmi set lidí. Nejmladšímu bylo dvacet, nejstaršímu sto tři let. Lékaře zajímalo srovnávání toho, jak se jednotlivé orgány v lidském těle mění s věkem. Došli například k těmto závěrům:
Jak lidé stárnou, jejich fyzický stav se velmi liší. Někdo je v šedesáti prolezlý nemocemi a od života nečeká nic dobrého, jiný je fit v sedmdesáti a plánuje, co bude podnikat v dalších letech. Když ovšem lidé dosáhnou osmdesáti či devadesáti let, rozdíly se stanou přímo diamentrální. V této věkové kategorii jsou jak těžce nemocní ležící lidé, kteří potřebují nepřetržitou péči, tak i vysoce činní herci, architekti, lékaři, sportovci, zkrátka lidé žijící jako by jim bylo o třicet méně. Zajímavé byly i zjištění týkající se funkce orgánů.
„Někteří lidé jsou schopni udržet si kapacitu plic, zatímco všichni ostatní v jejich okolí ji ztrácejí, u jiných zase dochází ke zlepšení funkce ledvin nebo ke zvýšení množství krve, kterou srdce pumpuje při jednom stahu. Ve většině podobných případů lidé daný orgán intenzivně využívají, klíčem jako by bylo heslo: buď používat, nebo o něj přijít,“ vysvětluje lékař Deepak Chopra považovaný za odborníka na otázky týkající se stárnutí, který o svých poznatcích píše bestsellery a jezdí na přednášky po řadě zemí světa. Ve své knize Tajemství dlouhověkosti zmiňuje další poznatek z Baltimorského experimentu: „Například lidé, kteří se v životě živili řešením problémů, si tuto schopnost uchovávají až do stáří, přestože u skupiny jako celku časem dochází u mentálních funkcí k poklesu.“
Nejvíce to při stárnutí odnášejí svaly. Ty se zmenšují jako první, takže staří lidé nejsou schopni vykonávat tolik fyzické práce jako dříve. Na druhé straně, když byli lidé ve věku kolem šedesátky účastnící se pokusu vyzváni, aby vykonali lehké či mírně obtížné cvičení, byli toho schopni úplně stejně jako dvacetiletí, jen museli využít své celkové fyzické kapacity. Po dvaceti týdnech cvičení se jejich svalová hmota narostla a kondice se zlepšila úplně stejně jako u kategorie dvacetiletých, kteří s cvičením začali úplně stejně jako šedesátníci. Zároveň se ukázalo, že neplatí, že čím je člověk starší, tím má vyšší cholesterol. Ten dosahoval maxima ve věku okolo pětapadesáti, starší lidé s ním měli problémů mnohem méně.
Závěr autorů Baltimorského pokusu je následující: Čím jsme starší, tím jsme odlišnější jeden od druhého. Vlastně je každý starý člověk originál, což se u mladých říct nedá. Dlouholeté zkušenosti, zážitky, styl života zkrátka vytvoří z každého naprosto odlišnou bytost, ať už v dobrém či špatném slova smyslu.
Největší nesmysl tedy je brát dnešní seniory jako jakousi skupinu, masu stejných lidí. „Málokterá věková kategorie je tak odlišná jako lidé ve věku šedesát plus,“ potvrzuje socioložka Lucie Vidovičová. „Když někdo říká, že se chce zaměřit s reklamou či nějakým projektem na seniory, měl by si především uvědomit, co si představuje pod pojmem senior. Nemocnou babičku odkázanou na pomoc pečovatelů nebo ženu, která má tolik aktivit, že žije stejně jako ženy třicetileté,“ dodává.
„Závěr Baltimorské studie je jasný, každý z nás se stává s věkem stále výjimečnějším a tato jedinečnost znamená i možnost zlepšení na jakékoli frontě. Pouze dvanácti mužům z dvě stě padesáti se podařilo zlepšit si ve stáří funkci ledvin, zatímco u ostatních se buďto nezměnila nebo zhoršila. Ale i tato hrstka je dost na to, abychom si uvědomili, jaké dosud nezmapované možnosti před námi leží,“ tvrdí Deepak Chopra. Tak proto je Baltimorský pokud dobré znát. Vzbuzuje totiž zvědavost, otázky. A kdo je zvědavý, ten stárne pomaleji.