Ta paměť, ta paměť!

Pokračování : teprve, když jsem to vzdala, že už si nevzpomenu, tak z ničeho nic mě to jméno učitele blesklo hlavou, sice to trvalo, ale paměť zafungovala i po 40 letech. Hurá.

Šla jsem před časem kolem vilky, kde dřív bydlel jeden učitel. Ani nás neučil, jen jednou v naší třídě suploval. Měl takové ne příliš časté jméno, zdrobnělé, ale po těch letech si nevzpomenu. Večer jsem nebyla líná pátrat na internetu, ale samá současnost a nic z minulosti jsem nenašla. Zkouším i metodu Zdenky, říkat si abecedu, ale nic. Jedině až potkám nějakého spolužáka s lepší pamětí na jména a dozvím se to zapomenuté příjmení a budu moci klidně spát.

Ještě na něco jsem si vzpomněla : někde jsem četla, že za to, že cestou pro něco zapomeneme pro co jsme šli, mohou dveře, kterými procházíme. To se mi líbilo, takže žádná skleróza, žádný Alzheimer, dveře za to mohou!

Také se mi to stává a naskočí při úplně jiné činnosti. Když si na něco nemohu vzpomenout, říkám si abecedu, někdy to po příslušném začátečním písmenu samo naskočí a nelením i večer hledat v naučném slovníku nebo na Googlu. Horší je to se jmény. Na ta jsem byla "tvrdá" vždycky. Nedávno jsem potkala po strašně moc letech jednu známou. Křestní jméno mi naskočilo, ale příjmení ne a ne. Nemohla jsem se jí přiznat, ale trápilo mne to rok, až jsem si najednou vzpomněla. Měla jsem radost jako bych našla stovku.

Helenko, já jsem ráda, že jsem Tvého Dimka už poznala i osobně. Tak si dovedu pěkně představit tu scénku u lednice. Ale jinak je to teda jako u nás ... jednou zapomene jeden, pak zase ten druhý. Ještě že se máme a zatím jsme vždycky kýžené dali dohromady.

Skleróza nebolí,ale nachodím se.Jsem na tom stejně,jako Miluška a Alenka V. vařím jdu pro něco a nevím pro co.Až se vrátím na místo činu ,vzpomenu si a cestu pro tu danou věc si zopakuji.Manžel mi někdy říká,že skáču lidem do řeči.Má pravdu,ale když to neřeknu hned,tak zapomenu,co jsem já chtěla říct.Ale nic si z toho nedělejme.Dokud trefíme domů,tak to s námi není tak zlé.To jsem říkávala naší sousedce.Ale syn ji dnes musí zamykat,protože by opravdu domů netrefila.A to už je potom zlé.Když jdu kolem jejího domu,pozdravím a ona se zeptá.A kde jste byla.To už je mi z toho smutno.

I já, i já, i já - připadám si často jako oslice.

Ani nevíte, jak jste mne potěšili, že v tom nejsem sama :-)

Děvčata, hlásím se do party. :-)

Helenko,taky s tím bojuji.