Před svou v pořadí již třetí dovolenou v Albánii jsem musela čelit četným dotazům, proč zrovna zase Albánie. Nedokázala jsem jmenovat žádný rozumný důvod, proto odpovím obecně, i když v té odpovědi je vlastně vše: Protože mě to tam táhlo.
Ráda se s vámi ještě jednou podělím o některé pocity a postřehy, které vás třeba zaujmou. A rovnou říkám, že to nedělám v zájmu žádné cestovní kanceláře. Je to mé vnímání, které nemusí obsahovat pravdivá fakta. Právě tak se může diametrálně odlišovat od názoru jiných. Ale říká se přece, že zamilovaní jsou slepí. A v tomto případě to možná platí i u mě v pohledu na Albánii.
Přiletěli jsme do podmračené Tirany, která ještě nestačila oschnout po lijáku. Ani venkovní teplota nebyla příliš povzbuzující. Avšak počasí se tu mění ne ze dne na den, ale spíš z hodiny na hodinu. Druhý den ráno už nás vítala modrá obloha. Albánie prý v srpnu zažila nejvyšší pamatovanou teplotu - 48 stupňů. Takže, chcete-li prožít normální příjemnou dovolenou, jeďte sem až po sezoně. Všude jsou ještě zelené louky, plno ovoce a zeleniny, na polích čeká ještě nesklizená kukuřice. Pulty tržnic se prohýbají pod kvalitními i méně kvalitními výpěstky, kromě těch běžných je tu i nepřeberné množství oliv, fíky, artyčoky, kaki churma, jojoba. Na stromech dozrávají limetky a mandarinky - nejspíš už letos podruhé.
Zažili jsme tu skutečnou pořádnou bouřku. U moře měla pro nás suchozemce dvojnásobně dramatický charakter. Temná obloha, vlny, ženoucí se s hukotem ke břehu, a blesky prolétávající vodorovně celým horizontem. A druhý den nevinně vyhlížející obloha zalitá sluncem, kdy jen neobvyklé množství vyvržených chaluh, mušlí i všelijakého odpadu dávalo tušit, že se tu v noci něco dělo.
Město Durrës udělalo za poslední rok viditelný pokrok. Na předměstí byl vybudován nový chodník s vydlážděným pruhem pro cyklisty v délce několika kilometrů. A cyklisté skutečně jinde na chodníku nejezdí. Zato řidiči aut místy chodce příliš nerespektují. Ti si musí přechod přes ulici mnohdy vynutit vstupem do vozovky. Jinak jsou ale řidiči většinou profesionální mistři situací. Jak řekl náš delegát: Chcete-li, aby se někdo naučil zvládat veškeré záludnosti řízení, pošlete ho do Albánie. V Praze se pak bude skoro nudit. V Tiraně jsme zažili Den bez aut. Nevím, zda aut v ten den ubylo. Spíš jsme viděli jakýsi studentský happening v centru města - jízdy na kolech, koloběžkách, tří- a čtyřkolkách. Většinu řidičů to asi nijak neovlivnilo.
Byla stržena řada starých a nevzhledných domů a přibyly vysoké apartmánové domy. Někdy jsou na sebe těsně nalepené "tělo na tělo". Bytová výstavba patří k nejmasovějšímu podnikání. Všude visí nabídky bytů ke koupi, i na hypotéku. Pro průměrné Albánce jsou asi příliš drahé. Avšak roste tu i věkově poměrně nízká podnikatelská vrstva, pyšnící se honosnými domy a západními vozy.
Albánci si nepotrpí na nějaké nápadné módní oblečení, nepůsobí však zanedbaným dojmem. I starší muži ve městě dbají na svůj zevnějšek, nosí nažehlené košile, sako, vestu, klobouk, případně deštník. Hlavně v neděli se lidé obléknou svátečněji. Dvojice, rodiny či přátelé korzují po ulicích nebo po přímořské promenádě. Děti jsou na pohled ukázněné. Mládež nevytváří smíšené hloučky chlapců a dívek, vyznačující se hlučnou drsnou mluvou. Kouření na ulici, hlavně u dívek, je minimální. Neexistují viditelní opilci či narkomani, žebrat jsem viděla jen několik lidí s postižením. Někdo prohrabává kontejnery, spíš ale proto, aby z nich vytřídil pet lahve a dal je do sběru. Odpad se tu asi netřídí. Problémem zůstávají díry po ukradených poklopech kanálů. Údajně je mají na svědomí zdejší Romové. Jinak ale prý pracují a nežijí ze sociálních dávek.
S mladými lidmi se dá srozumitelně dohovořit anglicky. Myslím ale, že část populace už díky historii a sousedství spíš tíhne k italštině, kterou albánština, avšak pouze zvukově, trochu připomíná. Rozumět mluvené albánštině je vyloučeno, v psaném textu lze zachytit ojedinělá slova s mezinárodním významem. Televize nemá pouze domácí stanice, jeden program byl v polštině, jeden vysílal zajímavosti z Číny s anglickými titulky.
I když mají Albánci vlastní měnu lek, v oblasti služeb pokukují přednostně po euru. V obchodech, kromě letiště, se však platí leky. A všude dostanete poctivě účtenku. Ceny jsou pro nás přijatelné. V supermarketech jsou k dostání potraviny a drogistické zboží západních výrobců.
V zemi, kterou diktátor Hodža držel léta jako ateistickou, vládne díky tomu zdánlivá náboženská tolerance. Jsou zde pravoslavné kostely i mešity, slaví se různé svátky. Otázkou zůstává, zda to tak bude i nadále, protože určitý negativní zážitek jsme při návštěvě centrální mešity v Durrës my ženy přece jen měly.
Dalo by se psát ještě dlouho. Ovšem, jak už jsem uvedla, jedná se ve všech ohledech jen o můj pohled. V současné době jsem přesvědčena, že už do Albánie nepojedu. Zvláště po zhlédnutí neoficiálního videa o odlehlejších koutech země (Albánie je z 80 % hornatá) a tamních zvycích vím, že jako řadové turistce se mi nikdy nepodaří víc než dosud - jen maličko poodhrnout závoj, zakrývající tvář krásky Albánie.
Přeji Albánii, ať si zachová i na cestě do Evropy svou jedinečnost, nepokaženou dravým podnikáním, přílišným turistickým ruchem a náboženskou nesnášenlivostí. Přeji jí šťastnou budoucnost. Mirupafshim - na shledanou!
