Oslňovala dechberoucí krásou, která vyzařovala zevnitř: její morální kvality přitom možná převyšovaly její půvaby tělesné, a to je co říct! Přímá férová žena, která by pro pravdu dala ruku do ohně. Obhájkyně nespravedlivě obviněných, ukřivděných a utlačovaných. Výrazná dominantní osobnost, vyzařující silnou láskyplnou energii.
S Martičkou se známe skoro padesát let, už od dob mých manekýnských začátků koncem šedesátých let minulého století; pracovaly jsme spolu v Ústavu bytové a oděvní kultury zvaném ÚBOK, jediném to tehdejším pracovišti v naší republice, které zaměstnávalo profesionální manekýnky - a mohu s pýchou prohlásit, že jsme dlouholeté přítelkyně (proto si v rozhovoru tykáme). Já jsem byla tehdy vykulená novicka, kdežto Marta uznávaná věhlasná star nejen předváděcích mol u nás i v zahraničí, ale i filmového plátna. Zrovna se vrátila ze světové výstavy v Montrealu. Reprezentovala tam velice úspěšně Československo spolu s dalšími kolegyněmi: Alexandrou Heribanovou, Renatou Jirousovou, Majkou Pátkovou, Růženkou Polákovou a Danou Silvínovou.
Vím, žes tam měla hezkou příhodu se sirem Laurencem Olivierem – tomu jsi zašeptala do ucha „I love you my Hamlet“, a s bratrem prezidenta Kennedyho, Robertem, před nímž jsi na molu ztratila štrasovou náušnici a on ti ji osobně připnul. Setkaly jste se tam s hercem Kirkem Douglasem, pukrle jsi dělala před monackou kněžnou Grace Kellyovou. A představena jsi byla i králům a královnám. Mohlas tušit tehdy v mládí ve tvém rodném Velehradě, že se někdy setkáš s takovými velikány? Toužilas stát se herečkou, byl to obrovský, zdánlivě nesplnitelný sen – a on se ti splnil! Hrálas v mnoha filmech Věry Chytilové, tvé dobré přítelkyně, jednou dokonce hlavní roli ve filmu Strop. Zahrála sis „na prknech, která znamenají svět“ i s Janem Werichem...
Na konci padesátých let jsem „hrála“ odalisku ve Werichově hře Nasredin. Jednou jsem ze svých věčných „mindráků“ plakala před představením a pan Werich mi tehdy řekl něžně, jako táta: „Martičko, vy tady na tom světě jste hlavně jako ozdoba, abyste ho svou krásou dělala snesitelnější a krásnější, abychom vás mohli my muži nosit na rukou a vzhlížet ke kráse, abychom my muži byli ochotni pro vás i zemřít. Jednou budete MATKOU, a co je ještě na tom světě důležitějšího, než být láskyplnou maminkou a oporou nás mužů?“ Nikdy na to nezapomenu, i když to po všech mých životních zkušenostech vždy nepomáhá.
Jako téma své diplomové práce, kterou jsi zakončila studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v programu U3V, jsi si vybrala téma LÁSKA...
Tys mne navedla, abych studovala, a já ti budu do smrti vděčná, že jsem se vzepřela strachu z neúspěchu a splnila jsem si tím životní sen…, protože jsem měla vždy „mindrák“ že nic nejsem, že nedělám něco užitečnějšího. A že jsem si vybrala to věčné téma LÁSKA? Protože jsem už v té době věděla, že LÁSKA je téma celého života. Alfa – omega, základ všeho. Přečetla jsem, co se dalo, ale mé zkušenosti byly natolik mnohostranné, že jsem si dovolila rozebrat je ze svého hlediska a zážitků. Dnes vím, že láska je to nejdůležitější na celém světě. Povedlo se, stála jsem v údivu v Karolinu, kolem kterého jsem kdysi chodila s tichým obdivem a úctou, s modrou „rourou“ v ruce a byla jsem pyšná a šťastná, že jsem tě poslechla a dokázala jsem to. Díky!
Doopravdy není zač, protože to vše bylo tvé dílo, tvá splněná touha. A teď o jiné touze: Nedávno jste se svým mužem, známým hercem a režisérem Petrem Pospíchalem (na snímku), oslavili čtyřicáté šesté výročí vaší svatby. Váš vztah patří v tomto světě, kde se polovina všech manželství rozvádí, k mimořádně pevným. Jak se vám to podařilo?
Není to moje první manželství. Poprvé jsem se vdávala po velkém zklamání v první lásce za skvělého sportovce, fotbalistu z Dukly Praha – o fotbalu jsem věděla tak málo, jako o relativitě. To není jako dnes, kdy je skoro povinnost, že si modelky berou vrcholové superbohaté sportovce. V té době byl sport o cti a slávě a velmi málo o penězích. My s Františkem Šafránkem, tak se jmenoval, jsme si prošli úskalími až bych řekla na hraně chudoby. I když jsem pracovala i já, ale my modelky jsme na tom taky nebyly o moc lépe. Pamatuji, že jsme měli doma zavedený „obálkový“ systém a na den jsme měli po zaplacení nutných poplatků dvacet korun českých. A neměli jsme byt a já čekala rodinu. Potkala nás tragedie, zemřela nám první holčička, ale po různých peripetiích se zadařilo a narodila se nám Andrea, která mi dnes říká maminko. Jenže naše manželství kvůli různým událostem a našemu pracovnímu vytížení a neustálým zájezdům (i do zahraničí) prostě nevydrželo a my jsme se po osmi letech rozešli. Přesto na něj ráda vzpomínám a je mi líto, že tak mladý odešel: Na hřišti, ve svém dresu č.2, když hrál za „staré“ pány přátelský zápas. Ten svůj tentokrát nevyhrál. Bylo mu 56 let. Zato moje druhé manželství s o deset let mladším partnerem drží dodnes, i když mě všichni moji přátelé a známí varovali, že jsem se zbláznila a ťukali si přitom na čelo! Setkali jsme se v roce 69 a brali se 1. dubna 1971. To „aprílové“ datum jsem si vymyslela já, abych měla na co svést, když to nevyjde. Říkala jsem na svou obranu, že kdybych měla být jen jeden rok šťastná, risknu to. No a vidíš. Za několik let to bude půl století! Budu opakovat slova, která řekl náš přítel a Petrův kolega Jirka Bartoška: „Není umění měnit partnery, ale s jedním zestárnout a být si oporou v dobrém i zlém až do konce života“. Jiné rady neexistují a je to jen na těch dvou, jak se rozhodnou. A já tímto svému manželovi děkuji. Před pár dny mi bylo ouvej a on přišel a držel mne za ruku – a svět se náhle změnil v nádherné místo…Protože mít někoho, kdo tě drží za ruku, když se topíš…nebo se dotýká třeba jen tvého ramene…cítím se požehnaná tím léčivým dotekem!!! Myslím, že v tom je onen zázrak tak dlouhého soužití.
Kariéru modelky jsi měla v době vaší svatby už rozjetou, reprezentovala jsi naši zemi půl roku na již zmiňované světové výstavě v Montrealu, předváděla jsi v Kuvajtu, Libanonu, Kypru, Itálii...
Máš pravdu, procestovala jsem díky své profesi hodně zemí. Kromě těch, které jsi jmenovala, to byly všechny tehdejší „lido-demo“ a to mnohokrát, a nejvíc jsem jezdila do tehdejších různých sovětských republik. Všude jsme s kolegyněmi sklízely obdiv a užívaly si luxusu i poklon k naší zemičce a k umu našich lidí, ale možná nejlépe jsem se cítila právě v tolik dnes opovrhovaném Rusku. Neuvěřitelní hodní lidé, a ta jejich kultura! Obdivovala jsem nádheru Moskvy, Leningradu, Kyjeva a dalších míst. Nikdy nezapomenu na „Balšoj těatr“, na Labutí jezero a další skvosty… a hlavně na to, že vyhráli druhou světovou válku. Ale taky mě velmi zaskočilo a rozohnilo, když sem přijeli v roce 1968. To byl šok, ale k tomu se nechci vyjadřovat. Politika je politika a za vším jsou bohužel peníze a boj o MOC. To dnes ví snad každý. A šťastní jsou ti, které to prostě nezajímá… Já jsem asi moc zvídavá a stále mám pocit, že dokážu něco změnit – já bláhová.
Kde ti bylo úplně nejlépe?
Mám ráda svůj domov, miluji svůj rodný Velehrad a Prahu – být tady byl můj sen a ten se mi splnil. Do Prahy jsem kdysi přijela jen díky tomu, že parta házenkářů z Dukly Praha jela tím stejným rychlíkem, kterým jsem já směřovala úplně jinam, kde jsem měla dělat přijímací zkoušky a vstoupila bych do armády, kam se tenkrát dělaly velké nábory. Chlapci mi slíbili, že mi povědí, kde mám přestoupit, no a já najedou byla v Praze a oni mi řekli, že jim budu jednou děkovat…Ráda bych to učinila, kdyby se nějaký ozval, jména ani adresy jsme si nedali. Tak jim alespoň tímto, jestli si to některý přečte, opravdu ze srdce DĚKUJI! A pak se začaly dít „zázraky“ a Štěstí stálo při mně.
Zažila jsi nejdelší hvězdnou kariéru! Jak jsi se ale vyrovnala s jejím koncem?
Bohužel je pravda, že jsem patrně nejstarší žijící manekýna u nás, která svou kariéru začala shodou okolností už v roce 1958. Hned jsem se dostala mezi tehdejší hvězdy, dámy každým coulem, já, holka z Moravy, která se neuměla líčit, ale oblékat naštěstí ano. Zdědila jsem vkus po mojí mamince, móda byla u nás doma velmi sledovaná (a taky jsme měli šikovnou švadlenu). Přijala mne mezi sebe taková ESA jako Nany Pitašová, Míla Hrabětová, Ida Zázvorková, Zdena Horová, Zuzana Borovičková – ta předváděla ještě jako padesátnice a později pracovala jako manažerka. Znala jsem i jejího manžela, konferenciéra, který byl hvězdou hlavně u orchestru Karla Vlacha. Už tehdy jsem mezi těmi ostřílenými dámami potkala mladičkou začínající, ale již zářící překrásnou Olgu Hlavovou, později Hrzánovou, se kterou jsme mimo jiné předváděly pro návrháře Zdeňka Křečka, kterému se přezdívalo „český Yves Saint Laurent“. Zažili jsme se Zdeňkem hodně legrace a krásných časů. Měla jsem ho moc ráda velice jsem si ho vážila, ale nestačila jsem mu to říct. Na to by lidé měli pamatovat a říkat blízkým, že je máme rádi…Čas je neúprosný. S koncem kariéry jsem se vyrovnala celkem dobře. Narodila se mi vnučka Kristýnka a já jsem své dceři Andrei pomáhala seč jsem mohla a vracela tím péči své maminky, protože bez ní bych nemohla dělat to, co jsem dělala. Též jsem studovala a psala pro časopis, který založila moje přítelkyně Žofie Kanyzová, žena herce Jana Kanyzy, kolegy mého muže a také našeho svědka na svatbě. Dokonce jsem si vypsala legitimaci a stala se členem mezinárodní organizace novinářů, ale protože píši příliš otevřeně, bohužel mi teď málokdy něco otisknou. Nevím, nevím, jak je to s tou svobodou slova! Dnes bohužel jsem víc nemocná a léčím si díky hodným doktorům staré neduhy. Zatím žiju.
Nestýskalo se ti po potlesku?
Kdo to zažil, ví. Někdy nechápu některé „celebrity“, jak si stěžují, že je obtěžují fanoušci, že ztratili své soukromí a další nesmysly. Vždy si říkám, tak ať jdou dělat do fabriky nebo ať si vezmou příklad z takové hvězdy jako je Karel Gott - ten nikdy nikoho neoslyšel, když chtěl jeho podpis.. Ano, po potlesku se mi stýská. Ale musím uznat, že ten potlesk patřil nejen mně, ale i tomu, co jsem měla na sobě: Desítky let jsem třeba předváděla v salonu Styl nádherné modely paní profesorky Zdeny Bauerové, výtvarná díla nejvyšší úrovně, a ta si zasloužila určitě víc potlesku než já. Jsem hrdá na to, že se Zdena Bauerová stala mou přítelkyní. Moc ráda s ní spolupracuji i nadále, i když už ne jako modelka a nositelka jejích úžasných oděvních kreací.
Pocítila jsi nějak přechod do seniorského věku?
Ten „přechod“ do seniorského věku pociťuji stále a bohužel velmi bolestivě, po všech stránkách. Hlavně když vidím a slyším ve zprávách, jak největší problém jsme my staří a že ničíme státní rozpočet a hlavně, že se prý dožíváme stále vyššího věku!! To považuji za nehoráznost. Já jsem se celý život neflákala, ale pracovala na 150 procent i v nemoci, se zlomeninami atd., a dnes slyším, že mladí musí pracovat na staré. A co jsme dělali my? Jsem zklamaná a smutná, když vidím, co zbylo z toho nádherného hesla mého přítele Václava Havla, se kterým mě seznámil pan Werich v divadle ABC v roce 1958 a řekl mi, že si mám pamatovat toho pohledného blonďáčka, protože o něm ještě hodně uslyšíme… A co si myslím o stáří? Že se na ně nedá připravit.. Možná dnes finančně, ale moje generace o tom nepřemýšlela, nikdo nám to neříkal, platili jsme sociální a zdravotní pojištění, a tím to haslo. My jsme se o své staré rodiče samozřejmě postarali, tak jak jsem viděla u své maminky, která vzorně pečovala o své rodiče. Dnes ale mladí nemají čas; když nejsou velmi bohatí, musí se hodně ohánět. Pokud vůbec mají práci! Naše generace neřešila energie a nájmy, byly to zanedbatelné částky, kdežto dnes jsou to vlastně největší položky v rodinném rozpočtu. Tenkrát jsme měli i při velkém pracovním vytížení víc času prostě na ŽIVOT. Štvala nás sice složitost při cestování, ale co dnes? Tenkrát byl rozdělený svět, což byla škoda, byly doložky jen pro malý počet lidí – dnes se už opět zpřísňují hranice, jsou teroristické útoky a každý nemá na to, aby cestoval, kam by chtěl. Někdy mám pocit, že se Svět zbláznil! Svět, ten je ale nádherný, zázračný, jsou to lidi, kteří svět řídí a přitom si neuvědomují, jak je život křehký a jak NIKDO neví, kdy odejde a s sebou si NIC nevezme… Já dnes vím stoprocentně, že život je zázrak, dar z největších. A k němu patří LÁSKA vše odpouštějící a přející. Můj přítel Václav Emil Havelka, astrolog a Velký mág (jak ho nazýval i Václav Havel) říká, že život má smysl jen v práci pro druhé lidi. Já s ním souhlasím, protože hlavně díky němu jsem ještě naživu. Ale mám čím dál víc pocit, že žiji v Matrixu. Když se podívám nazpět – měla jsem strastiplné i krásné dětství. Jsem „válečné“ dítě, a to se v mnoha ohledech odrazilo v mém náhledu na život. Měla jsem pohádkové prarodiče a naslouchala jim, jak nebylo vše v první republice tak, jak se dnes povídá. Měla jsem úžasné rodiče, maminka žila do 91 let.
Vím, že ses o ni, když už byla nemohoucí, vzorně a obětavě starala až do konce…
Bohužel můj tatínek, kterého jsem velmi ctila a milovala, odešel mladý, v 51 letech. Byl to velký idealista a snílek, bojovník za spravedlnost. To mám asi po něm… Měla jsem ale i hodnou tchyni a prima bráchu, kterého mám zaplať Bůh dodnes. Píši si s jeho dětmi a jsem v kontaktu s báječnou sestřenkou Evou, která mi hodně pomáhala, když jsem se kdysi ocitla nenadále v Praze. O tolika lidech bych chtěla napsat, jak MOC jsem je měla ráda a jak mne vedli složitou cestou života. Každá rada a zkušenost měla svůj smysl. Už jim děkuji jen při každovečerní modlitbě, než jdu spát. A omlouvám se, jestli jsem někomu nevědomě ublížila: rychleji jsem mluvila, než přemýšlela – a to mám dodnes. Nejvíc ze všeho jsem ale šťastná, že mám krásnou a hodnou dceru Andreu a vnučku Kristýnku, které jsou mojí největší radostí. O mém manželovi už jsem hovořila. Jsem za vše vděčná osudu, chcete-li Stvořiteli. Jsem občanem tohoto Vesmíru, který mi toto vše umožnil a poslal na mou „cestu životem“ spousty úžasných lidí, kteří mě ovlivňovali, a pokud ještě neodešli do „věčných lovišť“, zůstali dále mými přáteli, na které se mohu spolehnout. Přeji si, aby lidé nezničili tuhle krásnou Zemi svým sobectvím a nenávistí. Ať se splní poselství Václava Havla: aby Láska a Pravda zvítězily.
A tvé životní motto?
Napsal ho můj oblíbenec Jan Werich:
Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý chce náš svět postrčit dál, posunout výš! A jen vůl mu v tom brání.
Natalie K. Faitlová pro portál i60
