Seznámil jsem se s ním v roce 1967, v pražské farmaceutické firmě. Při našem nicnedělání za dlouhých odpoledních a nočních směn jsme spolu dlouho hovořili o našem budoucím životě. Já jsem prahl po vysokoškolském vzdělání a pozdějším, lépe placeném životě a radostech z pracovních úspěchů. On měl myšlení jednodušší; chtěl v životě jenom krást a bohatnout. Přes naše rozdílné názory jsme se dlouhodobě spřátelili. Při pohledu na své ruce si říkal: Nebojte se ručičky, vy nikdy pracovat nebudete! Později jsem mu dal za pravdu, prací zbohatnout se v minulé době opravdu nedalo!
On se narodil po konci 2. světové války ve vesnici, na břehu řeky Ohře. Když začal pobírat pubertální rozum, poznal, že mu tam u nich pšenka nepokvete. Začal hledat své životní štěstí v blízkém průmyslovém městě, kde jako chemik-lučebník přijímal na zaměstnání především obslužné profese. To především proto, aby se už v mládí nesedřel, a také, aby nic nepokazil. Když se po jedné noční službě probudil, oznámili mu, že kyselina sírová z nádrže, kterou měl v noci hlídat, vytekla a ráno už byla v řece Labi. Ryby lekly a s nebe začal padat kyselinový déšť, na celou průmyslovou metropoli. V tehdejší době se ekologické havárie ještě daly snadno zamluvit.
Uvědomil si, že to tam pro něj v životě nebude to pravé ořechové. Tak se rozhodl odejít a smysluplně prožít život ve stověžaté matičce Praze. Bylo tu tehdy mnoho volných pracovních míst. Vybral si výrobnu léků. Při dlouhých nočních směnách si prohlížel své výplatní pásky a jen kroutil hlavou. Výdělky byly stejné jako na tom rodném severu Čech. Prací se v té době peníze vydělat nedaly! Přemýšlel a přemýšlel, jak mu ta nula od nuly pošla. Nakonec ho napadlo zásadní životní rozhodnutí. Bude ve svém dalším životě jenom krást, krást a krást! Na každém kroku je přece nějaké zboží, které se dá ukrást. Na jeho pražském pracovišti byl nadbytek potravinářského lihu. Zpočátku kradl líh jen pomalu a po troškách. Finanční výsledek nenechal na sebe dlouho čekat. Noční pracovní směny strávené mícháním lihu s rumovou trestí, vodou a inversním cukrem se zúročily. Láhve rumu ochotně a za dobrou cenu ochotně odkupovali venkovští hospodští. Vesničtí štamgasti si pak libovali, jak je zrovna tento rum moc dobrý. Náš hrdina si začal vykřikovat: Mám už moc peněz!
Jako lučebník se v jiných dimenzích zamýšlel nad cenou své vlastní práce. Vylil-li vědro roztoku do kádě, kolik peněz to vlastně pro republiku vydělal? Docela mu za dlouhých nočních směn vrtalo hlavou, kam se ty peníze nakonec poděly, když jeho plat byl jen tak nepatrný? Jím vyrobené zboží se ale nakonec prodalo za miliony!
Při odpoledních a nočních směnách si dělali zkušenější lučebníci z těch nezkušených v chemickém oboru legraci a posílali si je třeba pro tři kilogramy vakua.
Při dopolední směně měl promyšlené spaní v pracovní době na židli u stolu. Otevřel si dveře skříně, spal tedy se zakloněnou hlavou, přišel-li někdo do místnosti, hned se probudil a na jeho obličeji nebylo vidět známky otlačení ze spánku. Už dávno zavrhl spaní čelem na stole, to by měl čelo otlačené a každý by hned poznal, že se právě probudil.
Čile proháněl pražské slečny. Budoucí nevěsty v něm vycítily zámožného muže a hned s ním chtěly otěhotnět. Snil však o tom, že jim jejich orgán „zabetonuje“. Nakonec ho ale jedna dostala a musel se oženit.
V domácnosti hospodařil sám, bez rozhodování manželky. Svou výplatu si schovával na později. Nejprve musela manželka utratit celou tu svou výplatu. Teprve potom, co jí došly peníze, mu manželka řekla, co musí ještě nakoupit a kolik to bude stát, On jí pak na tento jednotlivý nákup dal peníze ze své výplaty.
Když si trochu nakradl, začali si ho lidé vážit, jako úspěšného, hezkého a mladého muže. Začali mu tedy nabízet i lepší profese. Přišla mu nabídka z národního podniku Teplotechna. Ptal se mne, zda bych mu toto místo doporučoval? Radil jsem mu, že ne, už jenom ten jejich název je strašný! Další nabídka, kterou na čas vzal, byl personální referent v továrně na klobouky. Na rodiče mladých a venkovských dívek působil důvěryhodně. Zvlášť, když jim řekl, že se dívky vyučí už za dva roky a pak hned začnou vydělávat!
Z nadbytku peněz pil hodně pivo, narostlo mu břicho, až u stolu okolním hostům mohl ukazovat, jak na něm, sedě, udrží i stojící, plný půllitr.
Když jsme se ho ptali, jak se mu právě teď daří, v jeho třiceti letech, odpovídal: „Čekám už jenom na smrt“!
Z přebytku peněz se rozhodl emigrovat, s celou rodinou. Dojel svým autem do Jugoslávie a před rakouskými hranicemi rozjímal, kdo by mu asi poctivě poradil, jak bezpečně překročit hranice do Rakouska. Došel k názoru, že jedině farář bude solidní. Ten mu ukázal z okna fary cestu, kde si jich v noci nikdo nevšimne. V noci seděli s manželkou, dcerou, peřinami a penězi ve svém žigulíku, poslouchali Svobodnou Evropu a přemýšleli o svém dalším osudu. O půlnoci vyběhl on s dcerou a peřinami, za ním běžela manželka jenom s penězi. Netušili, že na hranici pospávají dva jugoslávští pohraničníci. Ti spali opravdu hlubokým služebním spánkem. Zato jejich služební fena slyšela i viděla v noci až moc dobře. Nakonec oba pohraničníci vstali a neobvyklé emigranty vrátili zpět na jugoslávskou stranu. Druhý den je však pustili; hlášení do ČSSR ale poslali. Prvním nezdarem se nenechali odradit. Přes bavorské hranice, později to šlo snadněji než do Rakouska. Bavoráci v hospodě se na mladé, české emigranty složili, zaplatili jim noclehy i stravu na těch pár prvních dnů. Na dobrou noc jim i zazpívali. Když se rodina ráno probudila, rozmysleli si, co vše ztrácí a co možná za léta zase nabudou. Raději se vrátili domů. Tady ale za nějaký čas dostali předvolání na VB, aby se dostavil s manželkou a s oběma pasy. Ty položili na pult služebny, úřednice je vzala do ruky, a řekla : A tímto se pasy zabavují. Pak už „toulavé boty“ neměli, i tady se také, aspoň kradením, dalo zbohatnout!
Najednou měl náš hrdina na svůj první motocykl a byt v Praze. Ve svém nočním úsilí při míchání rumu neustával míchal a míchal dále. Penízky se jen hromadily. Po chvilce bylo i na v té době moderní automobil – Trabant. Náš venkovan si rozšířil spektrum zlodějen i o benzín. Ten byl v té době drahý; 2.20 Kčs za litr! Rodná víska byla ale daleko od Prahy. Rodiče na svého jediného syna netrpělivě čekali každý víkend, aby jim vyprávěl o svých pracovních úspěších v Praze. Se slzou v oku obdivovali závratný životní úspěch svého syna ve městě.
Zatímco benzín byl u pumpy drahý, v lékárnách ho měli jen za 50 haléřů. Kradák nelenil a celý den telefonoval do pražských lékáren, zda jim už přivezli ten benzín lékařský. Hned si pro něj dojel, s několika kanystry. Rodiče mu už v dětství říkali, jak se jezdilo za 2. světové války. Němci tehdy míchali benzín s toluenem, a tak i on to zkusil na svém Trabantu. Stačilo jen přimíchat do něj ještě olej. Toluen si opět ukradl v zaměstnání. Automobil mu jezdil jako ďábel, jen modrý dým za autem ukazoval, že jeho auto jezdí na benzín za 50 haléřů! Kradák nemarnil planě život, stále míchal rum a spořil. Jeho myšlenky byly jenom na kradení!
Blížily se vánoční svátky a tak bylo třeba je důstojně oslavit, u stříbrného vánočního stromku. Ten byl ale drahý. Stejné rostou v parku a jsou navíc zadarmo. S Trabantem vjel v noci do parku a ani motor nevypnul. Nastartoval svou benzinovou Husqarnu z Tuzexu a uřízl si nejkrásnější smrček. Nikdo ho při tom nerušil. V noci v parku řval zákonem chráněný pták. Kradák ho ale okřikl slovy: Kuš ty potvoro! Stromek i s ledem vhodil do svého Trabantu. V noci pak pokračoval do své nově koupené chalupy. Tam teprve mohl stromek poklidně roztát.
Kradák si opět vykřikoval: Mám pořád moc peněz! Začal popíjet v restauraci už pouze šampaňské. Jednou se ale tak opil, že se stal do konce života naprostým abstinentem.
Nakonec „spadla klec“. Před pracovištěm ráno stála kriminálka. Kradáka odvezli na policii. Tam přiznal, že má doma schováno jen pár litrů lihu. Podstatné množství lihu měl ale schované v sudech, pod mostem. To samozřejmě nepřiznal. Ve vazbě strávil mnoho hodin. Byla to nuda, a tak se dožadoval u VB advokáta. Policista mu ji ubalil se slovy: „Tak ty chceš advokáta, tady ho máš“; až mu prorazil ušní bubínek. Vyšetřování probíhalo dále a ukázalo se, že vlastně nikde nic nechybí. Tak byl propuštěn na svobodu. Pro jistotu si ale raději našel jiné zaměstnání.
Peněz měl pořád až moc. Koupil si tedy další chatu a nové modernější auto - žigulíka.
Konečně přišla doba, kdy obyčejní obyvatelé mohli snadno vlastnit i barevné rodinné fotografie. Ceny byly ale vysoké a dodací lhůty dlouhé. Náš hrdina vystihl svůj okamžik a hned se nechal zaměstnat ve výrobně fotografií. U něj byly ceny poloviční a dodací lhůta už do druhého dne! Fotografie jim dovezl až na pracoviště zákazníka, kasíroval na místě a bez zdanění. Opět nikdo nebyl okraden a nikde nic nechybělo.
Kradák si opět pokřikoval: Mám strašně moc peněz! Tak si koupil vilu v Praze.
Životní bilance Kradáka v jeho 50ti letech byla slušná. Vila v Praze, tři chaty, 2 automobily, jeden motocykl. Příjem peněz má teď už hlavně jen z pronájmu své vily cizincům. Od svého středního věku může už jenom doma odpočívat. Stačilo mu jenom nepromarnit svých 50 let života. Stačilo k tomu jen intenzivní, houževnaté a cílevědomé kradení.
Do práce později jezdil jenom autem, v tramvaji prý z chlapů po ránu táhne kořalka.
