Mám rád svůj klavír, jeho temný zvuk,
ponuré akordy když slyší uši čísi,
když vtéká do nich smutek mojích muk,
hovoří jak dítě, jak stařec hovoří si.
Mám rád svůj klavír, jeho břeskný zvuk,
vrhající nálady jak světla ohňostroje
do zšeřelých koutů pokoje, z mých ruk
do něho prýští čirých nálad roje.
Zvuk jaký má? Takový, jaký právě já jsem,
vždy vyjadřuje to, co moje srdce hostí.
A zamrazí mě, když svým lidským hlasem
probudí ve mně pocit osamělosti.
Když ztiší se a na okamžik váhá
v pauze bez taktů a bez modulací,
mé ruce klesnou a já vyvolávám
zpátky své mládí. To se však nenavrací…
