Řeči o smrti. Jsou vhodné nebo ne?

Nejlépe to vyřešil lékař Hrušínský slovy "Víš co? Jeď se podívat do krematora v Pelhřimově. Ať víš, do čeho jdeš... (Bylo to ve filmu Vesničko má středisková? Teď si nějak nejsem jistý. To víte, to stáří...).

Mám dnes již 10letého vnoučka, který, bohužel, nikdy nepoznal svého tátu, ten náhle, nečekaně zemřel v jeho 4 měsících, Moc se na něho těšil, máme plno jejich společných fotek, ale to je všechno. Rozhodovali jsme se v rodině, jak a zda mu to vůbec říci, když se začal na tátu ptát. Dcera rozhodla, že mu řekne pravdu úměrně k jeho věku. Dlouho to probírali, ale pochopil to bez slz a křiku. Chodí na hrob, a klidně říká, že tam spí jeho táta. Občas o něm mluví jako by se nic nestalo. Dcera již několik let žije s přítelem, ale on mu táto neříká. Ví, že jeho táta umřel. Jinak se chovají jako v každé normální rodině.

Občas mívám v péči dva vnuky. 6 a 4. Chodíváme spolu taky na hřbitov, na hrob mých rodičů a o smrti se bavíme úplně normálně jako o jiných věcech týkajících ze života. Neděsí je to, jsem přesvědčená že i děti by měli vědět, že život jednou skončí. Hlavně ty dospívající.

smrti se nebojím, hovořila jsem i se svými dětmi o smrti.... je to jen proces, přestup na jinou stanici....

Smrt může přežívat pouze jako součást životů těch, kteří žijí. Kenzaburó Óe (Nobelova cena za literaturu 1994) . - Život je příjemný a smrt je mírumilovná. Jen ten přechod je nepříjemný. (Isaac Asimov) - Pro mne je nejstrašnější představa vlastní bezmoci. To zažívají lidé, kteří jsou moderní medicínou udržování naživu, i když dávno věděli, že chtějí odejít...

Jejda, psali jsme to současně a zdá se, že jsme se shodli. :-)

Téma více než potřebné. Pokud jde o smrt, vždycky žasnu, jak málo jsme my, dospělí, dospělí. Uvedenou knihu bych si ráda přečetla. Neusínáme, neodjíždíme, odcházíme "jinam". Opotřebované tělo (pokud jsme staří), nepotřebné (pokud ještě staří nejsme) vrátíme tam, odkud vzešlo - do země, a je úplně jedno, jakým způsobem. To, co zbude (nejčastěji nazýváno duší) se také vrátí, odkud přišlo. Hmota = energie a ta, jak známo, ta se nemůže ztratit, jen se neustále proměňuje, protože podléhá zákonu o zachování energie. Všichni jsme se narodili a musíme umřít (zatím). Tak proč si z toho děláme noční můru, to opravdu nechápu. Omlouvat to strachem o ty, které milujeme, je bezpředmětné. Dříve nebo později se zase někdy někde sejdeme. Vůbec tomu nemusíte věřit, ale věřte tomu, že by vás to zbavilo zbytečného strachu, kdybyste o tom přemýšleli. Dříve nebo později dá věda těmto myšlenkám za pravdu.

Lidé se podvědomě bojí všeho neznámého. Logicky tedy i smrti. Jen proto, že vůbec netuší, co je taková smrt vlastně za proces. Kdo ví, o co se jedná, nemá ze smrti obavy. Spíš jen příjde člověku trochu líto, že bude muset oželet dost toho, na co je zvyklý. Nedovede si představit, že by mu to mohlo pak nescházet. To, jakou mají lidé panickou hrůzu z každé zmínky o smrti mi připadá tak nesmyslné, až je to komické.

Když mi bylo asi jedenáct let (možná míň, už nevím), šla jsem mezi rodiči po ulici a najednou jsem se jich zeptala: „Budete brečet, až umřu?“. Odpověděli mi: „To víš, že jo.“ a tím to pro tu chvíli skončilo. Je zajímavé, že jsem si uvědomovala vlastní smrtelnost a jejich ne. Možná vědomí, že tu byli přede mnou, a budou tedy i po mně. Pocitem bezpečí, které mi dávali, bych to nevysvětlovala.

Děti jsou ve svém vnímání a sdílení spontánnější , nejsou vázány žádnými konvencemi. Kdysi jsem jako malá řekla tatínkovi, že budu herečkou. A on mi řekl, že to by mě musel přetrhnout. Na to jsem odpověděla: Až já budu herečkou, to už budeš dávno mrtvý. Maminka se zděsila, co jsem si dovolila. Ale já jsem ho asi vnímala jako starého, i když jsme o tom nikdy nemluvili (při mém narození mu bylo 47 let). Herečkou jsem se nestala, ale tatínek zemřel v mých 12 letech.