Pro tohle povolání mám rodinnou slabost. Můj dědeček byl ve Vídni vyučený holič, zároveň umělecký maskér. Před i krátce po druhé válce provozoval své řemeslo na Žižkově. Byl prudké povahy a skoro s každým zákazníkem se pohádal. Ti k němu chodili pro jeho odbornost, ale s ním už dál nemluvili. Ani při břitvě na hrdle mu nic neříkali. Do 1948 byl holič-živnostník. Tehdy se tomu říkalo “vykořisťovatel”! Holením dělnických brad tedy dělnickou třídu vykořisťoval!
Prezidentovi Gottwaldovi rostly také vousy a vlasy, a tak si je musel nechávat oholit a ostříhat. Vybral si za svého “hradního” holiče právě mého dědečka. V pozůstalosti se našly jeho hradní legitimace a dřívější vídeňské břitvy. Povolení na vstup na Pražský hrad, za účelem ostříhání hlavy a oholení brady samotného prezidenta Gottwalda.
U holiče se hodně povídalo. Mnoho holičů udávalo své zákazníky StB. V módě bylo tehdy nošení krátkých vlasů. Razilo se heslo: Hladce oholen, krátce ostříhán, opět proklatě krásný! Holiči se tehdy říkalo „chlupodravec“. Když jsem se jako kluk přišel ostříhat, dal mi neznámý holič najevo svou nevoli ke stříhání dětí. Ohnul mi hlavu tak prudce, že mi málem zlomil vaz! Příště jsem pak šel už k jinému. Jednou vedle mne seděl a čekal starší muž. Nevím proč, on šel k holiči, když měl takovou pleš, že mohl chodit k holiči i s kloboukem na hlavě! Z něj ale holič vycítil tuzéra, a tak se s ním chutně bavil. Se mnou se holič vůbec nebavil, nevycítil tuzéra. Když mě začal stříhat, škubl mi krkem tolik, že mi málem zlomil vaz! Pak mne teprve začal stříhat. Bál jsem se, že mi ustřihne dokonce I ucho! Ostatním dospělým čekajícím pak vykládal o dvou druzích pleše. To kolečko vzadu je prý pleš: Miláčku pojď už. Čelní pleš prý znamená: Miláčku, jdi už!
Při mém dalším stříhání se objevil pro holiče zajímavější zákazník. Přinesl mu ukázat švýcarskou 80-ti procentní kořalku. Chlubil se s ní. Holič mu řekl: „Pane, to není kořalka, to je lék!“
Někteří plešatí muži chodili k holiči s kloboukem na hlavě. Při stříhání jejich Hipokratovy pleše nebylo třeba klobouk snímat. Mladá holička byla ten den moc líná. Když jsem přišel do místnosti, jednoho stříhala, další seděl a čekal na své ostříhání. Já jsem z té přeplněnosti zatím postával a přemýšlel, zda budu vůbec čekat. Mé přemýšlení holička vyřešila větou: „Venku ještě dva pánové kouří!“ Hned jsem odešel.
Holička začala střihat staršího, obarveného muže. Barva jeho vlasů už připomínala tříbarevného kocoura! Holička povídala, že neměl jít k ní, ale o patro výše, na ženské oddělení nechat se dovybarvit. Nakonec jí musel slíbit, že se ještě ten večer dobarví, doma a sám.
V té době byla některá výhodná zaměstnání, kde se vyplácelo už každý den. Patřil k nim řezník, zelinář a také holič. Tyhle peníze bývaly už tehdy nezdaněné.
Přišel zákazník se třemi vlasy na hlavě. Ptali se ho jak chce učesat. Prý na pěšinku. Při česání mu jeden vlas vytrhl. Chtěl tedy pěšinku každý vlas na jednu stranu. Opět mu vytrhl jeden vlas. To už se zákazník doopravdy rozčílil a odešel s výrokem: „Vy byste mě tu ještě rozcuchal!“
Když jsem tak jednou seděl a čekal až přijdu na řadu, rozjímal jsem o tom, kdo by správně měl komu zaplatit. Holič mne ostříhá za pár minut, ale mé odstřižené vlasy si tam ponechává. Mělo by být tedy stříhání zadarmo, prostá výměna práce za surovinu.
Jednou jsem znenadání vtrhl do holičství. Holička tam tajně prodávala plešatému muži pašovanou, zahraniční “zázračnou” mastičku na pleš. Vyrušil jsem je, nebyli rádi.
Po pádu minulého režimu holičství ubylo. Mnoho mužů musí čekat, až bude některá holička volná. Někteří šťastní z nás mohou jit přednostně, ale na dámské oddělení. Tam se ale necítíme dobře. Acetonové laky voní jako v novostavbě. Holičské stroje-fény velmi hlučí a způsobují průvan. Vyčerpané paničky se křísí popíjením kávy a kořalky. Tohle zákulisí muži z mužských oddělení vůbec neznají! U nás se to odbude za pár minut a rádi zklidněně odcházíme pryč.
Jednou mě holič stříhl do ucha. Krvácení mi pomazával kamencem. Zjevně ho to mrzelo. Byl už večer a on byl už unavený.
Ostříhat se přišel malý kluk. Chtěl do hola na délku 1 mm. Vznikla hádka. Holička nabízela pouze 1.5 mm nebo 2 mm. Nakonec se podrobil nabídce střihacího strojku a nechal se ostříhat na délku 1.5 mm.
Kamarád Muzikant měl osvědčenou teorii na ranní učesání. Prý je nejlepší se po ránu hodně rozcuchat a pak, po chvíli se teprve učesat.
Stará holička při střihání zákazníka vzpomínala na své mládí. Když si hledala nové zaměstnání, vybrala si vždycky holičství, kde byl vedoucím muž. Tam pak byl mezi holičkami klid a nehádaly se.
Nejraději jsem se nechával ostříhat od staré a ošklivé holičky. Ta mívala pevnou ruku a uměla dobře prostříhat mou tehdy bohatou kštici. Výsledek ostříhání býval pak i perfektní.
Otec mi často říkal: Dlouhé vlasy, krátký rozum!
Odpoledne jsem v mládí vyfasoval 1.50 Kčs a holičství jsem si mohl vybrat sám. Tam jsem jako malý seděl a čekal mezi dospělými muži. Naslouchal jsem jejich hovoru. Někteří si četli noviny, jiní si povídali se stříhajícím holičem. Ten uměl udržovat hovor se všemi najednou. Ještě si to od některých pamatoval, pro udávání státní policii.
Účesy se za mé éry měnily. Nejdřív byly dlouhé, ulízané dozadu. Pak přišel krátký ježek. Následovaly dlouhé visící vlasy, „na máničku.“ Jiný účes byl “na prdelku”. Pak kratší, bez kotlety vzadu „na havla“.Později se tak bude jmenovat, po tomto střihu i náš bývalý prezident-Havel. Následovaly potom účesy v pastelových barvách. Nyní je moderní účes dohola, na skinheada. Ceny vystoupaly z 1,50 Kčs na 150 Kč.
Starý plešatý holič doporučoval mladým účes do hola. Měl to prý na sobě vykoušené. Vlasy se pak u mužů dlouho udrží, jsou-li jim v mládí dohola ostříhány. Také jim prý dělá dobře mytí v měkké dešťové vodě!
Někteří starší muži si přáli obarvit vrkoče. Nechtěli světu ukazovat své šediny.
Svého času byl v módě take účes na Jánošíka. Tedy vzadu s malým copánkem.
Dnes se nechávají ondulovat i muži. Ti pak mívají se svými kudrlinkami velké úspěchy u žen.
Zpěvák Karel Hála byl úplně plešatý. Zbytky vlasů měl vždy ostříhány, do lesku. Říkalo se o něm, že k holiči chodí v klobouku.
Holička vyprávěla plešatícím mužům, že kolik vlasů si udrží do 30 let, tolik jim zůstane až do smrti!
Holič dával plešatícímu muži naději. Prý mu zaručeně pomůže, když se k němu bude chodit stříhat každý týden. Prý mu zbytek vlasů bude zkracovat jen o jeden milimetr. To vlasy povzbudí a znovu začnou růst. Chodil a přesto očividně plešatěl dál. Až do úplného lesku. Hřeben pak používal jenom jako hudební nástroj!
Plešatící muži si neradi nechávali ukazovat zadní část hlavy, v zrcadle. Uviděli tam tu vlastní pleš.
Puberťákům se po návratu od holiče zdálo, že je na jedné straně vybral více. Tak si to doma před zrcadlem dostříhali sami. Pak se mylně domnívali, že je moc vlasů opět na druhé straně. Stříhali tedy i tam. Až byli zpitvoření dokonale. Rodiče je museli uklidňovat, že jim to časem doroste.
Stříhaný muž si stěžoval holičce, že začíná plešatět. Ta ho uklidňuje, že to je jenom podzimní línání.
Ptal se jeden čekající druhého, zda zná Lazebníka Sevilského? Odvětil mu, že v cizině k holiči zásadně nechodí!
Mezi čekajícími se rozpoutala debata. Jak se pozná, že začíná plešatění. Prý muže hrozně svrbí vlasy, řekla holička.
Jeden čekající muž byl strašlivě plešatý. Styděl se za svou pleš. Seděl a čekal s kloboukem na hlavě. Když na něj přišla řada, kloubouk si nesundal. Holička ho musela ostříhat jenom po stranách a vzadu. I s kloboukem na hlavě.
Rozpoutala se mezi muži debata. V mládí se holili ve stoje. V dospělém věku přitom už museli při tom posedávat. K stáru se raději nechávají oholit od profesionála, za peníze.
Muž cestovatel, vyprávěl příběh z Moskvy. Tam, když milice chytla na ulici opilce, ostříhala ho do hola a bez pokuty ho propustila. Jednou zadržela muže s transplantovanými, umělohmotnými vlasy. Marně jim vysvětloval, že silonové vlasy mu už nedorostou. Ostříhali ho, až na jeho kůži. Na druhou transplantaci už neměl peníze, a tak zůstal plešatý až do smrti.
Vlasům jenom na okraji temene se říkalo náměstíčko.
Holička radila mužům s čerstvým příčeskem, aby na dotazy okolí říkali, že se hormonálně vyléčili. Proto jim vlasy tak najednou vyrostly.
V poválečné době ještě nebyly elektrické stříhací strojky. Holič je musel mačkat ručně.
Plešatého muže prý je možné místo stříhání jen přeleštit a hned je opět k použití.
Čekající muž se rozpovídal o čubčím holičství. Tam prý je to ještě složitější. „Čubičkáři“ se tam musí objednat předem. To proto, aby tam byla jen čubka, psí kadeřník a její majitel. Jinak by to tam moc štěkalo. Když se lidé domluví, jak má být pes ostříhán, musí jeho vlastník odejít. Čubka by byla nervózní a kousla by „chlupodravce“. Když je po dlouhé době ostříhaná, pak teprve si pro ni může přijít vlastník. Tučně zaplatí a může si ji odvést.
Holička řekla za odcházejícím pánem: „Kdyby si pán tolik nebarvil vlasy, nevykukovala by mu tolik jeho zadní pleška!
Proti plešatění holič zákazníkům doporučoval mnout si doma vlasy prsty. Manželka ho pak okřikovala, aby se pořád nehrabal ve vlasech!
Holohlaví lebkouni se kibicovali tím, že prý ti, co pracují u ropných vrtů, nikdy nezplešatí! Žádný z nich se ale kvůli vlasům nevydal těžit ropu do sovětských nalezišť v Baku. Raději zůstali plešatí.
Některým holič říkal, že mají bohatý vrkoč.
Prý vlasy a zuby ukazují na dobrý zdravotní stav člověka.
Tvrdilo se, že kdo má pleš, je okolím ctěn a uctivě zdraven.
Vlasatí muži byli vybíráni na soutěže. Říkalo se, že jejich hlava je na model.
Dvě procenta mužů prý mají v hlavě rozum, ostatní na hlavě jen bohaté vlasy.
Teď přišel do módy účes dohola. Říká se mu Mauthausen.
Přišlo nové osvětlení. Zářivky. Prý se pod jejich svícením plešatí!
Holič vyčítal muži barvené vlasy. Ten se ale ohrazoval. Prý má přírodní tón!
Čekající muži hovořili o voňavkování. Prý je teď moderní i u mužů. Někteří ho odmítali, jiní chválili. Jeden hovor uzavřel slovy: „Já se nevoňavkuji proto, že bych nepoznal, když začnu páchnout!“
Vzdělanější mluvili ušlechtile jen o Hippokratově pleši.
Vzpomínali na film o prodavači zázračné mastičky na pleš. Prodavač v něm měl přebohatý účes. Při nastupování do helikoptéry mu vítr jeho paruku utrhl Byl holohlavý, jako ostaní!
Plešatícím lazebník říkal: Z lásky padají vlásky!
Muž i naříkal holičce, že se musí oholit každý den. Ona prý má zase ženské potíže každý měsíc! On, že byl na vojně dva roky! Ona, že byla těhotná devět měsíců. Debata nevedla k závěru. Nakonec raději oba zůstali u toho vlastního utrpení.
Holička nabízela plešatým mužům paruky z vlasů z krematoria. Zaručenou a živoucí kvalitu!
Plešatícímu zákazníkovi poradil holič naději. Prý si má vzít za manželku takovou, jejíž otec byl také holohlavý. Pak ta už mu jeho lysinu nikdy nevyčte!
Sedící a čekající se zeptal ostatních, co nejlepší dala světu chemie. Nevěděli. Prý blondýny!
Puberťáci si prý mají první vousy opalovat svíčkou. Prý jim pak porostou pomaleji.
Chválilo se barvení vlasů přírodní henou. Ta prý vlasům dokonce prospívá!
Pozorní muži se u holiče nechávali přeholit I několikrát denně.
U některých mužů jim holič řekl, že pleš mají putovní. Každý den na jiném místě lebky. Podle toho, jak si zbytek vlasů přes noc přeleželi, na polštáři. Jiní měli na hlavě “náměstíčko”.
Zákazník si lazebníkovi stěžoval, že ho v zimě zebe pleš. Stroze mu poradil, aby nosil čepici!
Puberťáci bývali v té době velcí frajeři. Nosili dlouhý hřeben s ručním držadlem, v zadní kapse kalhot. Chvilkami si pokřikovali: „Já mám hřeben z “celuloidu!“ Při tom však měli jenom hřeben, řečený všiváček.
Lazebník se rozpovídal o svém pracovním životě. Prý 30 let pečoval jenom o lidské chlupy!
Stařec si přišel mořit černí šediny. Prý jde večer na rande.
Frajér – obšourník se přišel jenom přečesat. Prý má za chvilku rande. Všichni čekající mu to tiše záviděli.
Zákazník si v minulém režimu přinesl západní pašované barvy a podal je holiči. Ten spokojeně pokývl a těšil se na práci, se zahraničním materiálem.
Lazebnice se rozpovídala nad plešatícím zákazníkem. Prý zbožňuje muže s pleší!
Na zemi holičství bývalo položené plivátko. Kouřící muži ho často používali.
Zarostlý mladík si stěžoval, že ho jeho dlouhé vlasy koušou. Holič mu to jen potvrdil.
„Vousy měl jak jehly, ani se mu nehly!“ To vykřikoval holič.
Některé účesy se tehdy jmenovaly „na blbečka nebo kastról“. Jiné háro.
Muž si žádal nakudrnacení vlasů. Cena se mu pak zdála vysoká. Holička mu doporučila procházku na chodníku a v dešti. To se mu prý vlasy zvlní samy. Jen tak bude mít vlnění zadarmo!
Další pán na holení, vykřikovala holička.
Holička vyčetla dašímu zákazníkovi, že má dnes špinavou hlavu. Prý si ji má před stříháním doma umýt! Neurazil se a nechal si ostříhat, I tu špinavou. Hlavně, že myšlení v ní měl jenom čisté! Aspoň se to on domníval
Holička k mladému muži lahodně zašveholila: „Tu počínající plešku lehce začešeme!“
Lazebnice řekla muži, že má pleš. Odvětil: „Já jsem nahoře jenom nahý!“
Tyhle rozhovory už dnes neuslyšíme; jsou to jenom mé vzpomínky.
