V letošním roce uplynulo 110 let od úmrtí jednoho z šesti starostů, kteří tuto funkci zastávali v obci Poruba v 19. století, Ignáce Bárty ( 1886 – 1888). V Odkazech porubských kronik (MONTANEX 2007) se uvádí pouze poslední z nich, Antonín Besta, který byl starostou od r. 1889 až r. 1907.
Jedinou viditelnou památkou na Ignáce Bártu je náhrobek s datem jeho narození a úmrtí, který zůstal na dávno zrušeném hřbitově u kostela sv. Mikuláše. Jeho syn, Josef Bárta, který po mnoho let zastával funkci řídícího učitele v porubské škole a spolu se svým otcem a bratrem Adolfem spoluzakládal sokolskou jednotu, svým potomkům zanechal zajímavé svědectví o životě nejen svého otce, ale i celé tehdejší generaci porubských občanů. Zařadil se mezi záslužné kronikáře, kteří vykreslili podrobný obraz doby, v níž žili, a to jednak v obsáhlé rodinné kronice, jednak v první kronice Tělocvičné jednoty SOKOL v Porubě (1894 – 1930).
Z obou těchto kronik je možno o starostovi Ignáci (dříve Ignátovi) Bártovi vybrat pouze malý zlomek, ale i těch několik kronikářských střípků mého dědečka Josefa jej aspoň trošku přiblíží:
„ … Jako starosta obce velmi těžce nesl, že se zemských i státních úřadů (hejtmanství, berních úřadů, soudů aj.) dostával přípisy v německé řeči, kterým nerozuměl a které mu musel překládat obecní tajemník, pan rechtur (nadučitel) Komárek, německého smýšlení a absolvent německých škol v Opavě. Otec jakožto starosta se často octl ve společnosti pánů, kteří, zvláště v hospodě, se ponejvíce bavili německy. To roztrpčovalo mého již dosti vlastenecky uvědomělého otce, přesto se rozhodl, že mě dá na rok do německé školy. Jako 13letý jsem tedy v r. 1882 nastoupil v Opavě do německé obecné školy, němčinu si dostatečně osvojil a po roce jsem vstoupil do nově založeného českého gymnázia a po absolvování 3. třídy jsem nastoupil na Učitelský ústav v Příboře...Když byla v roce 1894 v Porubě založena sokolská jednota, stal se jejím aktivním členem a při stavbě nové sokolovny v r. 1901 na jeho pozemku, který jí daroval, vydatně pomáhal prací i dary. Po jejím otevření pak bezplatně a ochotně zastával úlohu sokolníka. Staral se zde o čistotu a pořádek, o otop, světlo a jiné potřeby sokolovny...“
V kronice jednoty Sokol Poruba se např. uvádí: „...Byl stanoven nový stavební odbor, sestávající z bratří: Adolfa Bárty, Ignáta Blažeje, Ignáta Bárty a Adolfa Sokola. Na návrh Josefa Bárty usneseno stavbu sokolovny prováděti ve vlastní režii, rozpočet na stavbu znějící na 12 000 K... Ignát Bárta zastával funkci hospodáře Jednoty Sokol až do r. 1906... Nejstarší člen jednoty, staříček Ignát Bárta, jemuž valná hromada vyslovila zvláštní díky, byl kladen za vzor mladým členům, kteří se práci vyhýbali a pro snahy starších nejevili žádného porozumění...“
V rodinné kronice se dále o Ignáci Bártovi píše:
„ … Byl uvědomělým Čechem a velice ho dojímala každá křivda, kterou nespravedlivé Rakousko páchalo na českém národu. Vynikal mnohými pěknými vlastnostmi. Byl jemné, citlivé povahy, starostlivý, pilný a pokrokový hospodář, vždy stál na straně práva a spravedlnosti a obětavě podporoval každou dobrou věc, dobrý manžel i otec. Se sousedy se dobře snášel a rád každému vypomohl. Zvláště ti nejchudší a nejubožejší měli v něm štědrého podporovatele... Věnoval i novou křížovou cestu na zevnějších zdech porubského kostela sv. Mikuláše...Všichni jsme upřímně želeli jeho neočekávané smrti, dlouho jsem po něm tesknil. Účast na jeho pohřbu byla veliká, v průvodu kráčeli také sokoli a hasiči...“
Mnozí z jeho potomků se důstojným způsobem uplatnili a pravnuci či prapravnuci stále ještě uplatňují ve svých pracovních profesích, někteří zůstali věrni rodné hroudě svých předků a stále žijí v Porubě (staré i nové). Uvedu zde pouze přímou linii jeho syna a mého dědečka Josefa Bárty, řídícího učitele. Na učitelskou dráhu se dali také jeho syn Lumír, vnuci Lumír a Jiří i pravnuk Lukáš Bárta. V další linii jeho dcery Miloslavy Bártové – Hurníkové nalezneme potomky s výrazně uměleckým nadáním, a to vnuk Ilja Hurník a pravnuk Lukáš a dále pravnuci Kryštof, Marek a David Ebenovi.
