Vnoučata jsou daleko. Co s tím?

Podobný příbéh je i u násKdyž jsem se skro před 50ti lety vdala,manželovy rodíče bydleli 500km od nás.Bylu u nás opravdumininálnėmAle -protože jsme chtéli,aby dėti své prarodiče znali a mėli je rádi,jezdili jsme tam na úkor svého vlastniho volna ,času i ceny za jízdenky MY!!Po časé se dcera vdala 300km od nás KDYKOLIV zavolala oba nebo zeťák,že by nás potřebovali(2.babicka bydli 50m od nich),vždy -ač jsme byli oba zamėstnaní, jsme se snažili vyhovét .2 dcera se pak vdala od nás 4ookm. Má 3 malé dcerky.A kdykoliv je to jen trochu možné,tak jedeme pomoci-pohlidat či jen se nabít dētskou energií...Všechno je asi v lidech či výchovē.Za skoro 50 let jsem od dcer neslyšela -když jsem si přála z nejrűznějšího dūvodu aby přijely,jedinou zápornou odpověď.

Je to i můj příběh. Všechny tři vnoučata od mé jediné dcery žijí v Mnichově. Když šla nejstarší vnučka poprvé do školy, uvědomila jsem si, že nebude stačit s vnučkou vést rozhovory v češtině, že má spolužačky a přátelé mluvící německy a rodina získala také spoustu nových přátel díky škole. Byla to pro mne velká motivace, vrátit se po letech k němčině. Nakonec jsem spojila výuku s praxí a v Německu občas pracuji. Vnoučata jezdí do Brna 3x za rok a všichni mluvíme česky a když jedeme na návštěvu k nim, umím si promluvit i s přáteli mé rodiny. Přizpůsobila jsem se a všichni jsme něco získali. Svět je malý :-)

Samozřejmě bych chtěla vnoučata vidět častěji, například jednoho vnuka máme v Praze a míváme ho na prázdniny. Ale zase, když si vzpomenu, já taky jezdila k babičce z Ostravy do jižních Čech jen o prázdninách a milovala jsem ji - tak snad to tak bude taky :-)