Ráno mého dětství

Paní Hano, teď prý z těch vinařských závodů dělají dům pro seniory. Jen ty sudy tam už nebudou.

Dětství ve vinném sklepě muselo být krásné. Možná i stáří???

Já neměla takové povyražení ve viných sudech, zato jsem byla zabalena v posteli, maminka do mě lila hrnečky s lípovým čajem a medem. Maminka byla hodná, téměř vždy mě "vykurýrovala" sama, k doktorovi se šlo, když to byla angína. V pozdějším věku ,mě hnisavé angíny hodně trápily.

Jako dítě jsem byla nemocná jen jednou, a to ve dvanácti letech. Snad vám ty nemoci v dětství i závidím. Blanko, zajímavá a hezká vzpomínka.

To bylo jiné stonání, než u nás doma. Nejhorší bylo povinné (s vínem nemělo nic společného) pocení. Dokud mi po čele netekl pot čůrkem a peřiny nebyly propocené, nesměla jsem vystrčit ani malíček. Když si představím, že dnešní děti (aspoň moje vnoučata to tak mají) ani při horečnatých onemocněních nejsou v posteli, ale hrají si, tak nechápu, jak jsem ten "teror" mohla ve zdraví přežít. Jak já vám ty sudy závidím! :-)

Taky prý jsem jako malá byla pořád nemocná. Mně hlídala babička, u které jsme tehdy bydleli. Moc si na to nevzpomínám, myslím, že moc hezké vzpomínky na dětství nemám. Určitě ne takové, jako jsou, Blanko, ty tvoje.

Velmi hezké povídání...

Příjemné :-) Ještě, že jsem se svou náklonností k dobrému vínu nevyrůstal mezi sudy....

Opět velmi milé a procítěné vyprávění. My jsme bydleli na náměstí v činžáku. Obě se sestrou, ale hlavně já, jsme patřily k neustále nemocným dětem. Nebýt dobrá žákyně, asi bych vůbec nedohnala učivo. Někdy mi bývalo zle, měla jsem horečku i 40 stupňů a musela jsem se povinně potit, což bylo zlé. Ale jakmile mi trochu otrnulo, tajně jsem si natahala do postele hračky a tam se s nimi vyřádila. Jako trochu starší už nás nikdo nehlídal.