,,Pane Bernáte, nevíte, kde může být maminka?“
Mezi dveřmi dopravní kanceláře stojí rozpačitá krásná mladá holka. Černé vlasy splývají do půl zad. Výpravčímu došlo, že mzdová účetní Liduška Boubelíková je matkou tohoto stvoření. V hlavě se zrodila kulišárna.
,,Maminka šla určitě na záchod a brzy se vrátí. Slyšel jsem jak zamykala kancelář. Můžete pro mne slečno něco udělat? Vyzkoušíme maminku. Máte u mne velkou čokoládu. Jakmile se maminka vrátí, půjdeme za ní spolu. Počkejte na mne přede dveřmi!“ Klíč zaštěrchal ve dveřích. Před zavřenými dveřmi stojí šedivý padesátiletý výpravčí Bernát a osmnáctiletá mladá holka. ,,Chytněte se mne za ruku. Můžete se zamilovaně tvářit," zní povel staršího pána.
Po zaklepání vcházejí oba do dveří. Liduška něco píše, otáčí se za malou chvilku. Bernát sděluje: ,,Už ti to nemůžeme dále tajit. Už dlouho spolu tajně chodíme, milujeme se a brzy se budeme brát! Já se budu rozvádět a dcerka ti pošeptá sladké tajemství. Tak co, požehnáš našemu vztahu?“
Moment překvapení je dokonalý. Maminka zalapá po dechu a pokoušejí se o ni mdloby.
,,Posranou metlou vás poženu až do Jiříkovic!“ zvolá vyděšená žena.
,,Liduš, to byl jen fór!“
V následujících minutách honí mzdová účetní výpravčího po chodbě. Pak se všichni tři smějí osvobozujícím smíchem. Kdyby to ale byla pravda, mohla by se jít maminka klouzat! Nerovné vztahy nejsou až zas tak velkou zvláštností.
Šedivý strojvedoucí vlečkové lokomotivy je člověk modrákový. Po dvanáctihodinové noční směně chodí mazat výhybky. Po úkonu ještě vykládá vagóny. Únavou večer padne a ráno nastupuje na lokomotivu. Vysoký a udělaný chlap Josef Láznička by dokázal jistě zacloumat nitrem ze řetězu vypuštěných čtyřicítek. Lázňa by jich mohl mít kolem sebe mraky. Světe, div se. Miluje svou ženu, která je mimořádně náročná a bezostyšně mu zahýbá. Nadlidské úsilí se míjí účinkem. Rozvod je na spadnutí.
Hodina pravdy se bude konat v Jánských Lázních. Týden na zkoušku rozhodne. Shodou okolností bude sedět Lojzík Bernát u stolu s oběma manžely. Příběh modrákového muže je všeobecně znám. V jídelně se nachází několik spolupracovníků pracovitého strojvedoucího. On se dostavil linkovým autobusem. Milostivou přiveze na místo rozhodnutí ctitel automobilem. Bude to jistě krasavice, hodná erotického magazínu. Proč by se jinak ještě pohledný chlap takhle ničil? Copak to ale musí být za krasavici? Lojzík očekává ženu krásnou, ohnivou, všem mužským nebezpečnou! Stříbrná metalíza přistává na parkovišti. Elegán vybíhá od místa řidiče a otevírá pravé zadní dveře. Chybí akorát fanfáry z Libuše!
Překvapení Lojzíka Bernáta je obrovské. Vystupuje mamina. Je značně obézní. Celkový dojem doplňují květované šaty a účes typu beránek. Vystoupila hvězda vesnických tancovaček ve středním Podbrdí!
Na traťovém hradle Bezovka slouží zajímavý zaměstnanec. Bertík Bukač je postavy rachitické s kulatými zády a neustále uslzenýma očima. Dokáže po celou směnu hledět do zdi. Jemu by neblížil ani pověstný,,biograf“v gestápácké Pečkárně. Takovou strnulost dával k lepšímu výpravčí Machovec. Prý jako voják Hradní stráže v Praze vídával v podobném stavu ministra Zdeňka Nejedlého.
Bertíkovi stačí k ukrácení dlouhé chvíle na stanovišti jediné číslo časopisu Včerař. Bertík také včely chová. Často přichází do služby opuchlý, sobě nepodobný. Jednou střídal Bertík na stanovišti zastupujícího výpravčího Bernáta. Ten odmítal předat službu neznámému opuchlému pánovi, dokud se neprokáže platným občanským průkazem! A tenhle nevábný zjev mluví o své ženě v podobném gardu. Nazývá ji - moje nebožka!“
Zaměstnanci stanice odjíždějí na zájezd do Tater lehátkovým vozem. Celá parta postává na prvním peróně Hlavního nádrží v Brně. Najednou všichni zpozorní a vytřeští oči. Moment překvapení je obrovský. Na peron vplouvá Paní kněžna z Lucerny. Ta dáma kráčí důstojně, vědoma si svého zjevu. Za ní se plouží shrbený človíček se dvěma kufry. To Bertík Lamač přivádí k vlaku svoji“nebožku!“
,,Fano, pojedeme do Nedvědice. Naše fabrika tam má rekreační středisko. Je tam krásně. Nablízku je hrad Pernštejn. Můžeme si zajít pěšky do Bystřice. Jezdila jsem tam léta s děckama. Mají tam průlezky, minigolf, bazén, společenskou místnost a perfektní restauraci!“
Tak láká Lojzíka Bernáta jeho druhá žena.
Z Nedvědice postupují rekreanti pořád nahoru po silnici. Se zavazadly to není žádná procházka růžovým sadem. Kdyby alespoň poslali nějakou dodávku, jak to dělají v lázních! Nejenže nepřijela žádná dodávka, neukázali se ani žádní lidé! Dva rekreanti se utěšují. Do každých lázní se přece rekreanti trousí jako švábi na pivo! Kopec je nekonečný. Poslední etapa se absolvuje zkratkou. Za skupinou stromů najednou vykukuje budova rekreačního střediska. Parkoviště zeje prázdnotou. Nikde ani noha. V recepci jsou všechny klíče!
Ubytování ve dvoulůžkovém pokoji je opravdu na úrovni. Obyvatelé rušeni nebudou. Sousedé chybějí. V celém hotelu není ani noha.
Dva rekreanti, manželé Bernátovi, obědvají sami v překrásné jídelně. Lojzík vidí poprvé v životě porcelánový moderní výčepní pult. Vrchní má bezvadný frak, servírky postávají ukázněně s utěrkami přes ruku. Jídelna je liduprázdná. Nabízí se srovnání s nějakým anglickým hororem z časů královny Viktorie. Pane Bože, co se to děje?
Vysvětlení je jednoduché. Vítězný listopad a velké oči. Fabrika prodala rekreační zařízení zbohatlíkovi. Ten ucítil velký kšeft, plné parkoviště německých aut. Ať čumí na naše pohostinství. Tady bude nové Las Vegas! Už tady nebudou pobíhat vřeštící haranti. Už nebudou hrát maminy a taťkové kanastu o sirky. Budou tady hrací stolky s tlumeným modrým světlem, pohodlné klubovky a stoly plné prachů, pokud možno tvrdé měny!
Krajina je opravdu krásná. Manželé se dohodli, že budou absolvovat celodenní výlety po okolí. Paní Jitka zakoupila jídelní poukázky na celou dobu pobytu. Je to ještě pozůstatek odborářských ,,nehorázností“ z dob bývalého režimu. A tak manželé vlastní barevné ústřižky s nápisem snídaně, oběd a večeře. Protože oba obědy vynechávají, ústřižky se hromadí. Večer je pak k mání ústřižek od oběda i večeře. Je to slušná sumička na opravdu opulentní večeři.
Hračička Lojzík trvá na tom, že večeřet budou manželé po anglicku, každý v čele dlouhého stolu. Přesně jako lord Hemenex s chotí. V liduprázdné jídelně působí tento posed nebývale zvláštním a důstojným dojmem. Za zády obou manželů chybí akorát livrejovaný sluha. Stafáž je i tak výborná. Pan vrchní v padnoucím fraku obíhá dlouhý stůl. Hosté bloudí zrakem po jídelním lístku. Není zde normální jídlo. Vše je á la. Pstruh na rožni, á la madam Pompadůr, srnčí hřbet á la fořt Breburda. Na stole svítí svíce, doplňuje je láhev vína. Lidé z podzámčí panstvo neruší. Na pivo za čtyřicet korun si nechají zajít chuť i ti největší pivaři z blízké vesnice. K večeři jsou ta nejdražší jídla. Za celou dobu nepřijelo na parkoviště jediné auto, natož zahraniční! Pan vrchní má velký problém udržet přívětivý služebnický výraz. Ti dva nýmandi, sedící u dlouhého stolu jako královští manželé spropitným neoplývají!
Lojzík se náramně baví. Vychutnává porážku zbohatlíka, který špatně odhadl situaci. Třeba naběhl na direkt slušný člověk, který si vypůjčil? Varianta o praní špinavých peněz je ale asi k pravdě blíž. Kdoví. Jedno je však jasné. Podobnou situaci už normální smrtelník nezažije!
V liduprázdné a krásné restauraci prožívají manželé Bernátovi pocity aristokratů.
,,Pane vrchní, platím! Vlastně neplatím! Tady máte červené a modré ústřižky. Drobné vracet nemusíte. Nechte to tak!“
