Tentokrát se s deštěm počítalo, při pohledu z okna jsme ale zjistili, že neprší, ale lije.
Přesto jsme v půl osmé hned po snídani vyrazili k vytčenému cíli. Nebylo jím nic menšího než hlavní město Slovinska vzdálené od Snoviku pouze 30 kilometrů.
Zatímco déšť vydatně omýval okna autokaru a motor spokojeně vrčel, my pohodlně usazeni na svých místech naslouchali naší průvodkyni. Ta nás seznámila s plánem prohlídky města a také docela obsáhle přiblížila Jože Plečnika, významného slovinského architekta, jehož stavby vtiskly městu charakteristický ráz.
Řidič nás vysadil u hotelu Central na Miklošičově cestě. Už tam jsme si mohli prohlédnout zajímavé domy. Plečnikovy modernistické stavby zahrnují prvky klasické řecké a římské architektury, ale také byzantské, islámské, staroegyptské, lidové, barokní i secesní motivy, které se mezi strohými funkcionalistickými stavbami pěkně vyjímají. K významným stavbám patří jím navržené Trojmostí, Plečnikova kolonáda, Národní a univerzitní knihovna a řada dalších.
Přestože bylo nevlídno, v ulicích vládl čilý ruch. Tolik zajímavých deštníků jako tam jsem ještě nikde neviděla.
První delší zastavení bylo na Prešerenově náměstí, které se nachází přímo u řeky Ljubljanice, přes kterou vedou tři mosty vedle sebe – Trojmostí. Jeho dominantou je barokní kostel Zvěstování, který patřil k františkánskému klášteru. Nachází se tam také socha oblíbeného slovinského básníka France Prešerena, podle kterého se náměstí jmenuje. Stojí tam dům zvaný „žehlička“, který jediný odolal zemětřesení v roce 1895, zatímco řada dalších byla zničena, díky tomu můžeme dnes vidět řadu krásných secesních domů postavených na začátku 20. století.
Na druhé straně řeky se nachází Plečnikova kolonáda, ve které se konají trhy. Poblíž Trojmostí se tam nachází také informační centrum, ve kterém jsme získali propagační materiály a mapy. Odtud jsme procházeli malebným nábřežím, které je lemováno restauracemi, kavárnami a zahrádkami, které zalévány deštěm marně čekaly na posezeníchtivé zákazníky. Nakonec jsme po Ševcovském mostě přešli opět přes řeku, abychom si prohlédli Národní a univerzitní knihovnu. Cestou k ní jsme při ohlédnutí zpět měli možnost zahlédnout hrad, který se tyčí na kopečku nad městem. Je možné dostat se k němu lanovkou, ale to jsme neměli v úmyslu.
Druhé zastavení je spojeno s výše uvedenou knihovnou. Zvenčí působí divoce, vevnitř spíše ponuře. Schodiště z černého mramoru, v patře veliká okna. Hlavní ideou Plečnikova prý bylo vyjádřit přechod od temnoty neznalosti do světla poznání. Po prohlídce knihovny jsme navštívili Križanke, klášterní komplex, v němž kdysi sídlil Řád německých rytířů. Dnes slouží jako koncertní prostor a je hlavním dějištěm Mezinárodního letního festivalu. To bylo zastavení třetí a od něho už jsme se rozešli do víru deštivého velkoměsta.
Odpojili jsme se od ostatních, znovu přešli přes řeku. Pavel fotil, já radila a těšila se, až někam zapadneme na cokoliv teplého. Na náměstí před radnicí jsme v dm drogerii koupili pořádný pakl papírových kapesníčků, protože hrozilo, že po tomto výletě nebudou stačit. Prošli průchodem na Ribji trg a vyfotili malebné zákoutí, které musí být za krásného počasí velmi rušné a veselé. Záhy jsme si povšimli, že ve slovinštině není písmeno y. Zpočátku nám to trhalo oči a pátrali jsme po něm v různých nápisech. Za celou dobu pobytu jsme ho viděli pouze v reklamě na kávu illy. Tu jsme si pořád ještě nikde nedali.
Nakonec jsme vzali zavděk venkovním posezením u krámku na kolonádě. Seděli jsme sice jen na látkových křesílkách, ale k dispozici byla teplá deka. Objednali jsme si jotu, hustou zelňačku s fazolemi a klobásou. Byla jí pořádná miska a krásně nás zahřála. Součástí menu byl štruklj, zajímavý závin z tenoučkého nudlového těsta. Měli jich tam více druhů s různými náplněmi. Vybrali jsme si plněný čokoládou a zdobený malinovým přelivem. Navrch dobré kapučíno a hned nám bylo blaženě.
Ještě jsme stihli vyfotit maketu města a byl čas dostavit se k autobusu. Trochu nám uvízl v dopravní špičce, ale s plným žaludkem a hlavou plnou dojmů se klábosilo a čekalo docela dobře.
Do večera bylo daleko, a tak nám naše průvodkyně navrhla, že bychom mohli zajet k pramenům Kamnické Bystřice. Některým půldenní zmrzání stačilo. Ty jsme zavezli do Snoviku, otočili se a jeli do hor. Čím výš jsme byli, tím byl déšť hustější. Dojeli jsme na krásné místo bičované proudy vody obklopené vysokými skalami. Udělali pár snímků a rychle se vraceli.
Ještě před večeří jsme si dopřáli prohřívací pobyt v bazénu. Po večeři jsme zalehli s vidinou, že má být příští den líp a strávíme ho u moře.
