Slovinsko 6 - Piran

Den pátý, 10°C, 8.30 – vyjíždíme. Neprší! Nad námi se honí mraky, ale vzdálené zasněžené vrcholky Alp ozařuje slunce. Vezeme s sebou i doporučené plavky, ale sami nevěříme, že je budeme potřebovat. Přesto se na pobyt v Piranu a u moře moc těšíme.

Po několikáté míjíme Kamnik a dostáváme se do oblasti, kterou jsme ještě nejeli. Naše delegátka nás zásobuje informacemi o místech, kterými projíždíme. Poutavě vypráví o koních lipicánech, když se dostaneme do blízkosti vesničky Lipica, která se nachází v krasové oblasti nedaleko italských hranic, ve slovinském regionu Primorska, ve kterém se právě nacházíme.

Projíždíme kolem salin, na kterých se tradičním způsobem získává mořská sůl na solných polích. Míjíme letovisko Portorož.
Otevírá se nám pohled na moře a Piran. Krása! Tetelím se blahem.
Na nábřeží opustíme autobus, který musí odjet až na vzdálené parkoviště. Uličky Piranu jsou kulturně chráněné a do města je povolena motorizovaná doprava pouze na povolení nebo za poplatek. Je tu citelně tepleji než ve Snoviku.
Ocitáme se ve starobylém městečku benátského typu na břehu Jaderského moře.

Po nábřeží procházíme do centra města. Před polednem jsme na Tartiniho náměstí, kterému vévodí socha Giuseppe Tartiniho, hudebního skladatele a skvělého houslisty, který se tu narodil. Zatímco se okouzleně rozhlížíme, navštíví naše průvodkyně informační středisko a rozdá nám mapky města. Kdybych měla vyjádřit všechny naše dojmy, bylo by to na dlouhé psaní. Tak jen krátce a pak už nechám promlouvat fotografie, kterých máme spoustu a dalo mi dost práce vybrat takové, abyste si mohli udělat ucelenou představu.

Z náměstí jsme došli ke kostelu sv. Jiří, který je patronem města. Na vrcholu věže zvonice, která je zároveň rozhlednou, se nachází socha archanděla Michaela. My se vydali k pozůstatkům městských hradeb, ze kterých byl nádherný výhled na celý poloostrov i vzdálené obzory za mořem. Za vstup jsme zaplatili 4 eura za oba, ale stálo to za to. Cestou k pobřežní promenádě jsme se zastavili na hřbitově a došli k hotelu Fiesa u stejnojmenného jezírka, odkud jsme se vraceli zpět kolem vody, která narážela na břehy hluboko pod námi. Pak už jsme se jen kochali šuměním moře a neskutečnou škálou modrých odstínů moře, nebe nad ním a hor mezi nimi.

Po návratu do města jsme se prošli uličkami židovské čtvrti a dospěli k mysu. Obešli jsme pevnost, koupili si výbornou oříškovou zmrzlinu a obdivovali díla, která tu do pobřežních kamenů vytesali různí umělci. Nedaleko náměstí jsme si v pekařství dali  teplý masový a špenátový burek (podobné pizze, ale s náplní uvnitř listového těsta) a dobré kapučíno. Došli jsme k přístavišti, kde se nechala vyfotit přístavní krysa a v místě čekání na autobus nás pobavil racek, který pózoval všem, kdo si ho chtěli vyfotit. Evidentně ho to bavilo. Na poslední chvíli jsem v cukrárně koupila pytlík mořské soli. Autobus nás naložil stejně rychle, jak nás dopoledne vyklopil, a tak jsme neradi dali Piranu sbohem.

Cestou do Snoviku jsme viděli, že sněhu na horách přibylo. Dali jsme si dobrou večeři a pak se až do devíti máchali v bazénu. Před spaním jsme se sbalili na poslední výlet k jezeru Bohinj.