Nora Vlášková je psychoterapeutka. Jednoduše a laicky řečeno pomáhá lidem léčit jejich bolavé duše. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se jí její práce daří. Psychoterapie prošla v posledních letech dynamickým rozvojem. Dnes už není vnímána jako dílo šarlatánů a podivínů. Lidé pochopili, že terapie je přirozenou součástí osobního růstu a duševní hygieny a že existují problémy, které sami nevidí, natož aby si s nimi sami dokázali poradit. „Krize a jiné zmíněné symptomy vnímám nikoliv jako poruchy, nýbrž jako jisté mezníky a nové šance, které, pokud se správně uchopí, nás mohou přivést k nové kvalitě našeho života,“ říká Nora na svých internetových stránkách. O tom, jakým krizím dnes především čelíme a jak z nich ven a také o vztazích uvnitř rodin, jsme si povídali v následujícím rozhovoru.
Jaké hlavní problémy řešíte se svými klienty?
Nejčastěji ke mně přicházejí lidé v různých krizích – manželských, krizích identity, krizích hodnot, když už neví jak dál. Hodně přicházejí i lidé, kteří dosáhli úspěchu a najednou mají v sobě velké prázdno. Práce s úspěšnými lidmi je vůbec specifická. Pokud se někomu něco nedaří, tak je jasné, kam chce jít. U těch úspěšných je to složitější, protože mají vše, co chtěli, ale najednou je to nebaví a cesta dále je zastřena neprostupnou mlhou.
Co lidé nejčastěji řeší ve vztazích?
Často jsou to samozřejmě partnerské krize. Lidé totiž často signály o blížící se krizi přecházejí a mají sklon je bagatelizovat, nebo je v rámci zachování klidu přehlížejí. To přejde, to se nějak vyřeší, lidé o tom, co cítí, nekomunikují. Taková je obvyklá reakce. Ke mně pak chodí, když už je pozdě a vzájemná komunikace je velmi obtížná. Výsledkem těchto krizí je často partnerský trojúhelník nebo totální odpor vůči tomu druhému. Často ke mně také chodí lidé po různém typu ztrát – například lidé po rozvodu, lidé, kterým někdo umřel, lidé s vážnou nemocí. I v těchto případech je ve ztrátě hluboko skrytá šance, jak žít dál kvalitní život. Je to však dlouhá cesta a práce a člověk si při tom sáhne někdy na samé dno svých sil.
i60 je portál pro seniory. Pojďme se podívat trochu více do hloubky právě na ně. Když se člověk blíží nebo vstoupí do seniorského věku – jakým hlavním problémům čelí?
U tématu seniorů bych chtěla zmínit jednu důležitou věc: zdá se mi, že zmizela úcta ke stáří. V minulosti byli staří lidé více vážení. Dnes se člověk ve vyšším věku často cítí odepsaný, nepotřebný, pomalý. Všichni se stáří bojíme, snažíme se vypadat mladě, o stáří se moc nemluví. Medicína je stále hodně zaměřená na udržení fungování lidského těla, méně už na péči o duši. I když v posledním čase se toto téma stává více aktuálním. Snaha o udržení fyzické schránky co nejdéle je to možné (často i proti vůli dotyčného), bez následné péče o duši mi nedává smysl. Dnes nemáme vytvořený pozitivní obraz stáří. Jako obraz hodnot je nám předkládán mladý, štíhlý, opálený a úspěšný člověk.
Co obvykle řeší člověk, když se dostane do seniorského věku? Jaké myšlenkové pochody obvykle prožívá?
Pocit nepotřebnosti. Začíná to už v momentu, kdy se děti dostávají do puberty a začnou svým rodičům říkat, že jsou trapní. Jejich muzika, jejich oblečený, všechno je trapný. Táto prosím tě netancuj, budeš trapnej…. Ale to je naprosto v pořádku, zažili jsme to všichni, mladý člověk se nejdřív definuje přes odpor. Až dospěje a bude mít děti, bude pro ně v pubertě také trapnej, na to rychle zapomínáme. A jak člověk stárne, je podobných signálů víc a víc. Starší lidé získávají pocit, že nestíhají společenské tempo a světu kolem sebe nerozumí. Začínají se také objevovat nemoci, strach, lidé často své problémy tají, zvláště pokud ještě pracují, a bojí se je s někým sdílet, aby nepřišli o svůj status, či o práci. Zvláště ve velkých městech žijeme pod velkým tlakem být co nejvíce výkonní. Žijeme hodně individuálně, velká rodina se přežila, také užší sociální komunity ve městech chybí, člověk si připadá s narůstajícím věkem osamělý.
Jak z toho ven?
Svým klientům, kteří bojují s těmito pocity blížícího se stáří, radím vybrat si něco, kde na výkonu nezáleží. Nějaký na výkonu nezávislý systém, kde se odráží moje péče, kde se mi radost vrací, vnímám svůj vliv, můj život má smysl – například zahrádka nebo domácí zvíře. Jednoduše něco, co dělá člověku radost bez ohledu na to, kde žije, kolik má vrásek a kým je. Recept na spokojené stáří je zachovat si nějakou přiměřenou aktivitu, ideálně takovou, která by druhým dělala radost, což zpětně velmi dobíjí a opět dává vědomí smyslu. Odpočinek je fajn jen potud, pokud je kombinován s nějakou aktivitou. Pokud pouze odpočíváme, dostavuje se stagnace, deprese a člověk více pociťují svoji nepotřebnost. Proto je důležité věnovat se nějaké aktivitě, která je nezávislá na hodnotách společnosti.
Jak důležité jsou vztahy s rodiči? Jak moc ovlivňují náš život a to, jak se s jeho nástrahami vyrovnáváme?
Vztahy s rodiči řeším s každým klientem. Pokud se chci s klientem posunout, je těžké, je obejít. Rodiče v nás nechávají ten nejsilnější otisk, formují naše vidění světa, takzvaný životní scénář, podle kterého fungujeme. Jsou první, kdo určuje, co je špatně a co je dobře. Ve vztazích s rodiči také vznikají tabu – to, o čem se nemluví. Vždy mě zajímá ten scénář, podle kterého člověk funguje. Proto mě samozřejmě dětství zajímá, nelze ho přeskočit. Ve vztazích s rodiči vzniká ten základní otisk a naše směřování. Tato paradigmata můžeme samozřejmě později v dospělosti změnit. Přibližně do 8 let funguje takzvané magické myšlení…
Magické myšlení?
To, co řekne máma nebo táta do osmi let věku dítěte, je pravda. Jsou to pravdy, které neprojdou vědomím, nepřemýšlíme o nich. Patří sem například teze, že chlapi nepláčou. Chlapec v sobě má zakódováno, že nesmí plakat. Ale proč by nemohl? V terapii se snažím člověka přivést k tomu, aby o těchto pravdách přemýšlel, aby si nechal to, v čem je mu dobře a co mu pomáhá, a to ostatní opustil.
Jaké jsou hlavní problémy mezi rodiči a dětmi?
Neporozumění. Rodiče často čekají vděk a myslí si, že když se dítě bouří, například v pubertě, což je zdravé, je nevděčné. Přitom se ale dospívá přes konflikty. Myslím, že největším úkolem rodičů, protože výchova dětí je úkol, je naučit žít děti bez nás.
Jakých hlavních výchovných chyb se obvykle rodiče dopouští?
Největší výchovné chyby jsou v extrémech. Příliš přísná a direktivní výchova, kdy dítě v zásadě motivuje strach. Nebo druhý extrém, a to příliš volná výchova, kdy dítě nemá hranice, kdy má pocit, že může dostat vše, co chce. Pokud jsme byli vychováni v extrému, inklinujeme často k extrému opačnému nebo samozřejmě kopírujeme ten původní, a to se pak přenáší do výchovy našich dětí a jejich dětí, a tak pořád dál. Obojí je špatně, neboť žádný ze zmíněných přístupů neumožňuje dítěti poznat reálný obraz světa.
Jaká výchova je tedy správná?
Je velmi těžké říct, co je správné, protože ideální dětství neexistuje. Vždy tam vznikne nějaký hendikep, nedostatek, který ale zároveň poskytuje prostor pro nějaký další růst v pozdějším věku. Obecně doporučuji, aby byl člověk autentický, řídil se tím, co považuje, v dané chvíli za správné. Mám nějaké zásady, ale někdy je dobré udělat výjimku. Dítě lže, to není dobré, ale mě by mělo zajímat, proč lže. Má asi strach. Něčemu se vyhýbá. Když ho potrestám, tak příště bude lhát líp. Trest zastavuje, zájem a pochvala rozvíjí. Výchova je samozřejmě velmi náročná, člověk se totiž jako rodič potkává se všemi svými démony. Děti mají často pravdu. Proč by si například nemohl vzít bonbon před obědem, když ten oběd sní? Je pak zásada nejíst bonbon před obědem správná? Důležité je zůstat jako rodič otevřený a zároveň držet hranice. Je to vlastně nárok na neustálý vývoj. Často jsme líní, unavení, zatuhneme ve své pozici, což znamená konec dialogu, a tedy i vývoje.
To musí být pro rodiče velmi velmi těžké…
Razím teorii, že je dobré být dobrý rodič, ne ideální rodič. Někdy dítě seřvete a jste nespravedlivý, důležité je ale uvědomit si, že se to nepovedlo, mluvit o tom a příště to vyřešit lépe. Také dělám chyby a pro dítě je velmi dobré vidět, jak se k nim stavím. To je daleko užitečnější než přelud bezchybného rodiče. Například říct dětem, že když jsem přetížený, je lepší na mě nemluvit. Děti by měly vědět, jak funguje svět. V něm se nebudou setkávat jen s anděly, kteří na ně budou jenom hodní a tolerantní. Je v pořádku, že se potkají i s naší odvrácenou tváří.
Co ještě v rodinách často nefunguje?
Velkým problémem je také napětí, které vzniká, když něco tajíme, často s dobrým úmyslem někoho ušetřit. Například, když mají rodiče dlouhodobé partnerské problémy a nechtějí, aby to děti věděly a tají to před nimi, aby jim neublížili. Děti to ale stejně vycítí, poznají, že je něco špatně. Zároveň tomu ale nerozumí. Pokud v tomhle vyrostou, mají pak často v partnerských vztazích deformované představy. Ten vztah rodičů je jen jakási kulisa toho, co by mělo být. A děti to poznají.
Jakou roli by ve východě vnoučat měli hrát babičky a dědečkové?
Myslím, že by si měli vnoučata především užít a rozmazlovat je. Jinými slovy dělat to, co si nemohli dovolit dělat se svými dětmi. Samozřejmě měli by respektovat ten základní řád vytýčený rodiči dětí, důležitý je dialog a vzájemný respekt. Rodiče by měli ve výchově vnoučat prarodičům nechat určitou svobodu. Přirovnala bych to ke vztahu řidiče auta, kterým je rodič udávající základní směr jízdy, a jeho spolujezdce, kterým je prarodič, který vidí jízdu z trochu jiné perspektivy a může mít cenné rady.
Mgr. Nora Vlášková
Vzdělání
- Právnická fakulta university Karlovy Praha
- Soudní psychologie, sexuologie PFUK
- PVŠPS (Pražská vysoká škola psychosociálních studií)
- Psychoterapeutická fakulta
Kurzy
- Mediace
- Výklad snů dasein
- Koučování
- Psychoterapeutický výcvik dasein (Doc. Oldřich Čálek, MUDr. Zuzana Pinďáková)
- Výcvik v Terapii zaměřené na emoce – EFT Training level A (Prof. Leslie S. Greenberg, Ph.D., Doc. Mgr. Ladislav Timuľák, Ph.D.)
Pracovní zkušenosti
- Nakladatelství Svědectví Paříž
- Časopis Actuel Paříž
- UOOZ – vyjednávání s mafií, profilování
- Městský soud Praha – Probační a mediační služba
- Vlastní psychoterapeutická a poradenská praxe
