Mám divný pocit. Měla bych se zvednout a ubírat se k domovu. Je podzim a dříve se stmívá. Ještě chvilku, ještě pět minut, minutečku a půjdu. Ještě hraje hudba, někdo si zpívá... Šlápnu pak do pedálů, abych byla co nejdříve z lesa a poženu si to k domovu. Nezdržuj se! Jeď! V lese jsou už tmavá místa a chlad se vkrádá do kostí. Tak se zvedni a jeď, jeď! Moje podvědomí mě nabádá zvláštním naléhavým pocitem!
Tak raz, dva, tři a jedu. Pedály mého kola vrzají a zvuk se šíří do lesa. Špatně vidím na cestu, je to možné, že se tak rychle setmělo? Cestu znám z okna autobusu a vždycky si říkám : Tady bych nechtěla být v noci sama. Zrychluji pod kopcem, šlapu na kole ve stoje na šlapkách, abych udržela konstantní rychlost. Krrrrrrrr, pedály se protočily, spadl mi řetěz. Osahávám poslepu ozubené kotouče. No, to je hrůza, řetěz je přetržený. Ve stresu spěchám, řetěz padá ze šlapky a táhnu ho po zemi. Na asfaltové silnici vydává zvláštní šustivý zvuk. Ruší mě to, potřebuji vnímat okolí, být ve střehu, v lese jsou divočáci. Blížím se k soše svatého, svítí tu dvě svíčky, jsou úplně čerstvé, někdo tu musel před chviličkou být. Spěchám na druhou stranu silnice. Uvědomím si, že je ticho, ztratila jsem řetěz, ani nevím, kde a kdy. Otočím se zpět a zdá se mi, že přes světélka svíček přeběhl stín. Někdo mě sleduje a jde za mnou. Spěchám, utíkám, kolo mi překáží, sotva popadám dech, hučí mi v uších. Divný zvuk, jako by běželo stádo koní. Uhýbám ke krajnici, ještě, ještě, ještě...a padám.
Přicházím k sobě. Ležím na břiše, obličej mám zabořený v něčem vlhkém, měkkém, těžko se mi dýchá. Dlouhé bílé triko mám potem přilepené na zádech i na stehnech. Pomalu pootočím hlavu a konečně naberu dávku vzduchu do plic. Otevřu jedno oko a vidím pruh jasného světla. Probírám se, oddechnu si a konečně nahlas řeknu: To byl ale ošklivý sen.
