Silvestrovské povídání: Život tropí hlouposti
ilustrační foto: pixabay.com

Silvestrovské povídání: Život tropí hlouposti

26. 12. 2017

Když byly děti malé, vozila jsem je do školky autobusem. Pravidelně jsme vyjížděli v sedm hodin, abych svůj pracovní proces mohla zahájit v 7:30. Pracovala jsem tehdy na zkrácený úvazek. Každé ráno jsem je budila v 6:00, abych v klidu zahájila den. Spěch nemám ráda dodnes.

Jednoho mrazivého dne jsem se probudila s divným pocitem, že je vše špatně. A taky ano. Při zběžném kouknutí na hodinky jsem zjistila, že už je 6:10. Rychle jsem tedy vyskočila z postele, začala budit své dvě neprobuditelné děti, postavila na čaj, přichystala snídani a přiospalé děti k ní vytáhla z postele. Obvyklý ruch z chodby už nebyl slyšet, protože čas utíkal a všichni (co jezdí s námi do školky) už poctivě určitě čekali na autobus. Kvapně jsme vyrazili do tiché ulice. V čerstvě napadaném sněhu nebyla ani stopa. Kudy všichni šli? To tak rychle padá? Pod pouličním osvětlením jsem se podívala na hodinky v domnění, že už určitě bude sedm a autobus bude pryč. Celá byla, ale ne sedmá. Hodinky ukazovaly 2:00. A v tom mi došlo, že při mém probuzení nebylo 6:10., ale 1:30. Obrátila jsem své děti zpět k domovu a bez vysvětlení je znova uložila do postele. Byly tak rády, že se ani neptaly proč.

Pravděpodobně mě nepravděpodobné situace provázejí v mrazivých dnech. O pár let později, kdy v našich ulicích jezdily Trabanty, Škody 120 a občas Lady, jsem se ráno s manželem chystala do práce. Jezdili jsme naší petrol  stodvacítkou do nedalekého městečka za zaměstnáním. Co čert nechtěl, auto bylo zamrzlé a klíče nešly do zámku. Jak už to tak bývá, za vše může manželka. Rozzlobený muž se se slovy "příště nech v mrazech zadní dveře odemčené", vrátil do domu pro jakési rozmrazovadlo. A proto já, vědoma si rad toho chytrého a nečekajíc na příště, vzala jsem za zadní dveře. Byly poslušně nezamčené, tak jsem přední dveře od řidiče odjistila. Sedla jsem si za volant a čekala. Ocenila jsem manželovu aktivitu, že na studený volant konečně pořídil kožený potah, a čekala na jeho příchod. Vítězoslavně jsem mu zevnitř otevřela dveře (podívej se holenku, jak tvých rad dbám) a nechala ho usednout na sedadlo spolujezdce. Pohodlně se uvelebil, pak se kouknul na palubní desku, na mě a s klidným tónem pravil. Kdo sem dal to rádio a ty kazety? Zlehka jsem se podívala doprava, zpět na obalený volant a najednou z nás obou naráz spontánně  vyjelo "ty vole, my sedíme v cizím autě."

To naše, stejné, bylo zaparkováno na protilehlém parkovišti.

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Balúchová
Obě příhody mě pobavily.
Eva Mužíková
Tak to nechápu. Jak mohl tomu kolegovi pasovat klíč???
Hana Rypáčková
Vstát o tolik dříve se mi nepodařilo, spíš pozdě.Ale že se dostaneš do stejné barvy škodovky už jo. Myslela jsem, že je to velká náhoda...
Jana Šenbergerová
Pěkné příhody. :-)
Libor Farský
Kolega omylem sedl do cizího embéčka a dokonce s ním odjel. Naštěstí to bylo jiného kolegy z práce.
Naděžda Špásová
Tak to je docela sranda. Se zamrzlým zámkem u auta máme taky spoustu zkušeností. Vždycky mě to, mírně řečeno, vytočí. Jo, a přišel na vás majitel?
Zuzana Pivcová
To je tedy gól!! Myslím to cizí auto. Já jen vzpomenu, že jednou mi budík také nějak podivně zazvonil k ránu, bez rozmýšlení jsem vstala, vypravila se do práce. Na zastávce nikdo. Přijel autobus (noční) s nějakými vyspávajícími flamendry. Teprve po cestě jsem zjistila, že jedu v půl páté do archivu. Ale už jsem se nevrátila, na Florenci jsem po 5 hod. zašla do nějakého bistra, dala si kávu a nějak jsem to tam vydržela. Vrátný v práci by asi ještě spal. :-)
Danuše Onderková
Blanko, to mi připomnělo tatínkovu příhodu. Měl povoleno nechávat stát autobus cvičné jízdy před domem a každé ráno vyjížděl v 6,30 hodin a cestou přibíral dospělé žáky, kteří se učili jezdit. Vstával pravidelně v 5 hodin a vžy se koukl z okna. jaké bylo překvapení, když tam autobus nestál. okamžitě volal policii a v 8 hodin už autobus našli. Nebyl ani nabouraný. Zato další den potkala tatínka sousedka a povídá: "vy jste mi dal pane Bělka, každé ráno vstávám podle nastartovaného autobusu a když jsem vyšla ven a zjistila, že je všude pusto a prázdno koukla jsem na hodinky a zjistila, že jsou teprve 4 ráno. Příště mi prosím dejte vědět, že budete odjíždět tak brzo." "to jsem nebyl já, to byli zloději." odpověděl tatínek. Takové vzpomínání je moc pěkné a hlavně, že se děti ještě dospaly.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.