Pán s čelní pleší, boubelatým nosem a progresivním bříškem sedí za katedrou a usilovně zapisuje do třídní knihy. Je to třídní učitel Ladislav Kabelka. Špička nosu zadržuje brýle, usazené na samém konci boubelaté ozdoby. Pán odkládá plnící pero, postaví se a orlím zrakem poměřuje vyjukané studentíky.
,,Tak tam, za branou tisíc jiných čeká! Já řeknu vám, vy uvidíte! K tabuli půjde…“
Malý student, zvaný Guma, sesune se k zemi. Poklekne, sepne ruce k modlitbě. Ozve se: ,,Pane bože dej, ať se jmenuju Prdel a Láďa se mne stydí vyvolat!“
Kantor sestupuje do uličky a prochází volným krokem. Z boční kapsy stokorunového stříkaného saka vytahuje zápisník a listuje. Zásadně zkouší podle abecedy. Jedna oběť ze začátku, druhá zprostředka a do třetice někdo z konce abecedy. Bude zkoušet svůj oblíbený předpis KN 1/1.
Jedna pětka, žádná pětka! Láďa zkouší často a rád. Dodržuje průměr. Jedna plus jedna plus jedna, rovná se tři, děleno třemi je jedna!
Kantor mluví zvláštní češtinou, zvláštním slovosledem. Snad prý je to počeštěný Slovák. Jako se poznají různé etnické skupiny podle dialektu, poznají se Valtičáci pomocí esperanta Kabelka. Stačí uslyšet v rozhovoru: ,,Tak jak máš ty se? My velkým tempem na pivo půjdem!“ To pak můžete okamžitě prohlásit: ,,Ahoj, ve kterým roce jsi válčil ve Valticích?“
Vláďa přednáší a moduluje hlasem. Sem tam i zažertuje. Žert vždy počíná slovy: ,,Tak né aby!“ Probírá se jednou zajištění zakrytých vozů plombami Douběta a zítkozámky. Tyhle zámky doprovázely vozové zásilky bez klíčků, otevíraly se pomocí nastavených číselných kódů. Kód podléhal utajení a byl součástí průvodních listin.
,,Tak né aby ožralý komerční skladník ležel na podlaze lokálu a vykřikoval tajná hesla zítkozámku!“ Reagoval po svém na dotazy a byl ochoten řešit i zapeklitý problém přepravy žirafy v otevřeném voze pod dráty vysokého napětí.
,,Žirafu naložíme do hlubinového vozu!“
Podle ústního podání rozřešil jeden navozený problém ve čtvrtém ročníku brilantně a na úrovni.
,,Tam, když při nehodě železniční ze zakrytého vozu přepravovaní vzácni ptáci vyletí, je svatou povinností železničářů - honit ptáky!“
Na železniční průmyslovce se učebnice a předpisy dědily z generace na generaci. Předpis KN 1/1 byl po stranách glosován jako staré ručně psané tisky. Poznámky - bacha, přijde vtip, byly léta konfrontovány se skutečností. Láďa málokdy zklamal. Ovládal milovaný předpis zpaměti i s tiskovými chybami! Generační poznámky upozorňovaly na slovo blízo sebe ležící! Láďa nikdy nepřišel na to, že do věty patří slovo blízko! A tak se celé generace dovídaly o stanicích blízo sebe ležících!
Manželka Marie chodívala dva metry za pánem. Slyšela na oslovení Mária, člověče! Tím dával najevo, že si jí váží!
Láďa moduloval hlasem jen když hýřil dobrou náladou.
,,Původně jsem chtěl přednášet živě a záživně. Protože jste ale banda, nedávající soustavně pozor, tedy budu přednášet striktně a monotónně!“ Tak se také stalo. Do konce hodiny brumlal látku jako buddhistický mnich modlitbu v duchovním rozpoložení.
Parádním číslem ovšem bývala živá zvířata. Na tuhle pasáž se těšily celé generace studentů. Vláďa namaloval na tabuli vagón sezhora a přivázané koně. Vždy čtyři ke každé stěně. Šipkami označil výkaly poctivě vycházejí od každého z koní. Pak namaloval vagón z boku. Pod něj umístil schrány pro uhynulá zvířata. Upozorňoval na Certifikát a Špecifikaci. Pak zvedl prst a důrazně zvýšeným hlasem upozornil všechny přítomné, že:
,,Zlý býk kopavý, též kousavý a jinak nebezpečný, nesmí se při nakládání bíti býkovcem a rýpati drátem do nosu!“ V zápalu boje napsal na tabuli – půlka prasete, pět set kilo!
Láďa byl třídním áčka po celé čtyři roky. Měl panickou hrůzu před komunistickou mocí. Snad právě proto byl zcela paralyzován schůzemi ČSM. Předseda třídní samosprávy, student Frantík Černý, zvaný Kapitán Flint, vždy povstal a prohlásil:
,,Soudruhu profesore, třída druhá A je připravena k volbě funkcionářů!“
,,Je to v rámci ČSM?“ otázal se kantor. Vždy bylo! A tak se v hodině přepravy pořád někdo někam volil. Sebralo to vždy několik drahocenných minut.
Toho kalného rána bylo všechno na levačku. Láďa vletěl do třídy jako uragán. Urychleně napsal zápis do třídní knihy, vytáhl notes, postavil se na stupínek a zvolal:
,,K tabuli půjdou - Bednář, Benešík, Boudar, Burian, Černý, Červenka, Crhonek, Hejč, Hirš… Mencl, Menoušek, Michna a Mikšaník!“ Vyvolána byla celá třída! Zástup vyvolanců stojí kolem stěn. Otázky jsou rychlé a důrazné, vždy ohodnocené pětkou! Jiná známka se nepřipouští. Za oknem poletují vločky sněhu. Fronta se posouvá ke katedře se zavilým kantorem. Na řadě je Frantík Mencl. Pětka to bude tak jako tak. Alespoň ať je sranda!
,,Jak se polepují vojenské zásilky?“ letí otázka od stolku.
,,Vojenské zásilky, soudruhu profesore, se polepují pokud možno nenápadně, aby případný špion byl zmaten!“
Kantor zkameněl. Pak se pousmál a pravil: ,,Tak nenápadně! Tak tady máte nenápadnou pětku!“
A vepsal vyslouženou známku do žákovské knížky přes tři řádky!
Guma dostal otázku, jak že se poznají jateční zvířata?
,,Oni jsou, soudruhu profesore, takový skleslý!“
Zazvonilo. Poslední, žák Mikšaník, popraven nebyl. Láďa vyvolával často, takže epizoda neznamenala žádnou pohromu. Nějak se to ale domákl ředitel Formánek. A tak celá třída uslyšela poprvé v životě slova jako pasivní rezistence, hec a recese!
Rosťa Kovář se zamiloval do druhačky. Milostný dopis na růžovém papíře psal v hodině železniční přepravy. Láďa skočil a růžové vyznání se rázem tetelilo v jeho ruce.
,,Milá Olgo! Zavolejte Olgu!“
Mladičká Olinka Konrádová byla do třídy přivedena ochotnou eskortou.
,,Sedněte si, Olgo. K tabuli půjde Kovář!“
Nebohý Rostík Kovář potom obdržel v rychlém sledu pět pětek!
,,Tak vidíte, Olgo. Takového chudáka vy máte. Jak by vás mohl uživit, když neovládá železniční přepravu!“
Láďa byl dost uzavřený. O jeho soukromém životě nebylo nic známo. Pokud vědomosti sahají, akorát miloval platonickou láskou žákyni Soňu Blahoňovskou. Té prošlo všechno a patřičně toho využívala. Vypráví se, že na abiturientském večírku tančil jen se Soňou. Pošlapal jí taneční pantoflíčky a motal se v kole jako medvěd, naprosto nezatížen tanečním rytmem. Když se vrátil uřícen z kola, pravil: ,,Soňo, Soňo! Tentokrát to nebylo za jedna, vy ten tanec nějak pletete!“ Jednou se nějaký Pepa Horák ze třeťáku pokusil promluvit s Láďou jeho slovosledem.
Celá plotna stojí u vchodu do budovy o polední přestávce. Stojí tam i Láďa a vystavuje slunci obě odulé tváře. Najednou se podívá na oblohu a pronese: ,,Tak tam velké mraky se táhnou!“ A tu Pepa Horák doplní: ,,My velkým tempem schovati se půjdem!“ Celá komunita utichne, Láďa však beze slova urychleně odchází.
Studenti v průběhu času vypozorovali, že Láďovi se dá při zkoušení číst přes rameno z jeho oblíbeného předpisu KN1/1.
Kantor sedí za stolem, zkoušený stojí vlevo skoro u něj. Zkoušející položí otázku, nalistuje patřičnou pasáž v předpise a očekává odpověď. Nevyžaduje mentorování zpaměti, ale stránky neustále otáčí, tak jak zkoušený odpovídá. Přes jeho levé rameno se dá pohodlně číst v předpise otevřeném před ním. Za chvíli už čtou všichni!
Ondryš Kadula jde dokonce tak daleko, že drze opisuje z učebnice i graf!
,,Tak jak je to s tím silničním vážením, s platností vážení železničního?“ táže se pedagog.
Ondryš statečně předčítá přes rameno údaje z otevřeného předpisu. Najednou Vláďa otočí stránku a objeví se graf. Jeden povoz, druhý povoz, součet váhy. Ondryš nahlédne přes rameno, graf opíše na tabuli a pro jistotu si údaje znovu pohledem ověří!
Celé generace Valtičáků řeší tajemství tohoto pána. Věděl, že mu studenti čtou při zkoušení přes rameno, nebo nevěděl?
Frantík Menclů byl sedm let po opuštění školy skoro u cíle. Abiturientský sraz navštívil i Láďa.
,,Tak tam, já připíjím vám!“ zahlaholil a zvedl číš. Po několika skleničkách se přiblížili Guma, Flint a Frantík k bývalému třídnímu. Zeptali se:
,,Pane učiteli, věděl jste o tom, že vám při zkoušení čteme z otevřeného předpisu přes rameno?“ ,,Tak tam, co si to dovolujete, tak tam já nevím, o čem to mluvíte!“
Tři kamarádi mizí od stolu jako opařeni. Zatloukl to, nepřiznal nic! Proč ale sakra, když byl naštván, zkoušel s předpisem na stole - uzavřeným!
Komu se ale poštěstí, aby se studenti po letech navzájem poznávali pomocí osobního, zvláštního znamení? Není třeba zdobit slavnostní saka plátěnými odznaky školy. Stačí jen zvuková kulisa tvořená větou:,, Tak tam, my velkým tempem spolu na pivo půjdem!“
