V jedné brněnské rodině začal rok neslavně. Její členové se pohádali poté, co šestnáctiletá Ivana oznámila, že spočítala, kolikrát během Vánoc její babička vyslovila nějaké hanlivé slovo, případně kritické hodnocení či povzdech nad tím, že je něco špatně. Dopočítala se úctyhodného čísla šedesát tři. Zkrátka, vnučka oznámila babičce, že během dvou dnů, po které byla rodina pohromadě, více než šedesátkrát něco či někoho zkritizovala.
„Konečně to tchyni někdo řekl, my nikdy neměli odvahu. Ale naše dcera pojmenovala to, čím se celá rodina trápí. Tchyně je nesmírně negativistická, kritická, stále na něco hudruje, nic jí není dost dobré,“ vysvětluje zeť dotyčné dámy. Kdo ji zná, je zvyklý, že jej klidně přivítá slovy: “No, jestli si myslíš, že ti sluší fialová barva, tak se pleteš, ten svetr tě dělá ještě starší než jsi.“ Jedna z jejích vnuček byla přijata na vysněnou medicínu. Celá rodina se radovala, babiččina reakce byla: „No ty jsi se zbláznila. Budeš se roky dřít na škole a pak někde předepisovat hypochondrům recepty. Měla bys studovat nějaký jiný, lepší, perspektivní obor.“ Na otázku, jaký obor přináší více jistoty a perspektivy, než medicína, odpověděla: „Na můj názor tady nikdo nebere ohled, stejně si děláte, co chcete, však stejně si jednou na má slova vzpomenete, až tu školu nedodělá.“
Co si s takovým člověkem v rodině počít? Přerušit kontakty? To je se lehce řekne. Nechte babičku na Vánoce či celé prázdniny samotnou v jejím malém bytě, když se rodina schází na pěkné chalupě, společně stolují, vyrážejí na výlety, zkrátka tráví volný čas. „Babi, nechceš jet letos s námi v lednu na jeden víkend na chalupu?“ „V lednu? Prosím tě, co tě to napadlo? To bude moc sněhu a víš, že sníh nesnáším.“ Ten víkend je tu. Dcera z chalupy telefonuje: „Co děláš, mami, jak se máš?“ „Co bych dělala? Sedím tu sama a koukám na televizi, ve které furt opakujou to samé. A venku prší, je hnusně, zima stojí za houby, když nepadá žádný sníh.“
Mnoho z nás si ani někdy neuvědomuje, jak zdánlivě bezvýznamné hudrování či stýskání si může na okolí působit depresivně. Bohužel, někteří lidé jsou zkrátka pesimisticky naladěni a netuší, jak to jejich blízcí těžce nesou.
„Někdy je za tím snaha upoutat pozornost, vzbuzovat určitou lítost. Lidé se totiž mnohdy zpočátku snaží takovým věčným nespokojencům pomáhat, všímají si jich, věnují se jim. Zkrátka, jde o hledání různých nástrojů, jak k sobě přitahovat pozornost, lásku, pochopení. Přítomnost problému je pro takové lidi vlastně zárukou, že přijde zájem,“ říká kouč pro partnerské vztahy Aleš Kalina. Je totiž úplně jedno, jestli je věčným nespokojencem v rodině babička či teta, nebo takový problém mezi sebou řeší partneři, případně jde o nespokojené dítě. Výsledkem je vždy otrava a narušení harmonických vztahů.
V další rodině řeší to, že šedesátiletý Bedřich neustále nadává na politiky, na úředníky, ale v poslední době už i na prodavačky, na řidiče autobusů. „Co šel do invalidního důchodu, nedá se s ním vydržet,“ tvrdí jeho žena. „Zprávy v televizi jsem už neslyšela asi půl roku, protože je komentuje tak nahlas, že neslyším, co v nich říkají. Když jsme nedávno jeli za dcerou do jiného města, tak hlasitě komentoval jízdu řidiče autobusu, až jsem se obávala, že nás dotyčný vysadí. Lidé v autobusu se dobře bavili, manžel tam byl za šaška, ale jemu to nedocházelo. Nejhorší je, když vytasí věty typu: To by dříve nebylo možné, to by neprošlo, ten by si ani neškrtl a podobně. Jednou se takhle rozjel u pokladny v obchodě a nějací mladíci to komentovali slovy, že je to určitě nějaký starý komanč, který vzpomíná na totalitní časy. Málem jsem se studem propadla,“ vypráví.
Některé projevy nespokojenosti jsou podle psychologů celkem pochopitelné a přirozené. Jestliže lidé vyššího věku například podotknou, že za jejich mládí bylo něco lepší, nedá se to považovat za nesmyslné hudrování. Mladší ročníky to sice občas odmítají připustit, ale některé věci skutečně lepší byly a navíc člověk má zpravidla dětství a mládí spojené s příjemnými vzpomínkami a to negativní je časem z paměti vytlačeno. Lidé, kteří třeba dospívali v poválečném nedostatku, klidně vyprávějí o tom, že tehdy byly potraviny kvalitnější a lidé na sebe navzájem hodnější. A třeba mají pravdu. Lidé zkrátka po válce byli rádi, že přežili, a vážili si toho mála, co měli. Takže tehdy opravdu mohl obyčejný štrůdl chutnat jako mana nebeská, zatímco teď, udoláni obrovskou nabídkou, mohou mít pocit, že štrůdl ze supermarketu chutná jako piliny. Nemusí to tak být, ale může. Problém nastává v případech, kdy si lidé stěžují stále a na všechno. Když se nespokojenost a sklony k pesimismu mění v hlubokou, dlouhotrvající frustraci. Protože ta často přerůstá ve zlobu.
„O skutečných negativistech se někdy mluví jako o přivolávačích katastrof. Pobývat v jejich přítomnosti je opravdu nepříjemné a mnohdy se jejich špatná nálada přenáší na lidi v jejich blízkosti,“ uvedl psycholog Petr Šmolka. Nejhorší vlastností takových věčných nespokojenců je, že si za žádnou cenu nepřipustí, že mají problém a že působí nedobře na okolí. Naopak, pokud se je jejich blízcí pokusí na problém upozornit, berou to jako křivdu, nepochopení, tedy další důvod k tomu být naštvaní, utvrdit se v pocitu, že svět za nic nestojí a oni jsou obětí všeho zlého. Pokud máme takového nespokojence v blízké rodině, nezbývá, než se obrnit trpělivostí a pokusit se mu vysvětlit, proč se mu čím dál více rodinných příslušníků vyhýbá. Nebo se mu začít taky vyhýbat. Někdy je to pro zachování duševního zdraví jediné řešení.
