Věřte - nevěřte, ale hlavně buďte opatrní!
Foto: autorka

Věřte - nevěřte, ale hlavně buďte opatrní!

6. 1. 2018

Začal nový rok, dny budou utíkat jako obvykle a zanedlouho budou mnozí z nás, pokud to už neudělali, vybírat letošní dovolenou. O řadě čtenářů je známo, že cestují i do zahraničí. A většinou za sluncem k moři.

Krátce po vypuknutí nového tisíciletí jsem jela na svůj první zájezd do Řecka, přesněji řečeno, na největší z řeckých ostrovů Krétu. Ta mě tak okouzlila, že po ní následovaly ostrovy další a další, někdy prostřídány pevninou. Jezdila jsem buď před hlavní sezónou nebo až po ní, nejen kvůli nižší ceně, ale hlavně, abych se vyhnula velkému vedru, před kterým mě někdo ze známých varoval. Je pravda, že i tak jsem se někdy poněkud připálila, ale celkově jsem si tyto pobyty užila bez potíží.

V květnu 2007 jsem si pro dovolenou vybrala ostrov Samos, destinaci Pythagorion, což je hlavní město celkem nenápadného ostrova. Bydleli jsme v malém hotelu ve svahu nad mořem, avšak vlastní město bylo vzdáleno 3 kilometry a dalo se dosáhnout pouze po silnici. Delegátka nás informovala, že tam můžeme dojet hotelovým mikrobusem, který pro potřebu hostů jezdil dvakrát denně tam a zpět.

Já jsem však byla hned po příjezdu jako obvykle zvědavá na vše kolem, a tak jsem se vydala okamžitě do města sama pěšky. Tři kilometry nejsou žádná velká vzdálenost, na Krétě jsem šla po ránu asi 8 kilometrů bez problému. Ovšem od té doby uběhlo 5 let a prožívala jsem období, kdy mě začala trápit arytmie. Do Pythagorionu jsem dorazila po poledni, a protože bylo město rozeseto ve svahu, musela jsem k místnímu centru s přístavem sejít s kopce. Ve městě jsem se nějakou hodinku nadšeně potulovala a fotografovala, aniž bych nějak výrazně vnímala, že na mě stále praží slunce. Pak už jsem toho měla dost, a abych si nadešla, šplhala jsem zpátky na silnici po místních nekonečných schodech, vedoucích do kopce. Ty mi daly už pořádně zabrat, a to mě čekaly zpáteční 3 kilometry po silnici, nad níž stálo přímo slunce a nikde nebyl ani kousek stínu. Tak jsem šla, ale cítila jsem, že jsem přehřátá, bylo mi hůř a hůř a pak už úplně zle. Měla jsem s sebou malou lahev s vodou, která ještě úplně nezteplala, a tu jsem si dávala na hrudník, abych mohla alespoň trochu dýchat. Pak už jsem se začala modlit. Bože, přece jsem sem nepřijela umřít? Občas kolem projelo auto, ale nikdo si mě nevšiml. Cítila jsem, že mi docházejí síly a že za chviličku zkolabuji. V zoufalství jsem vytáhla z kabelky malý dřevěný malovaný medailonek Madony, který jsem si rok před tím koupila na výletě do klášterů Meteora. Ten jsem prosebně sevřela v dlani. Najednou jsem na pravé straně silnice uviděla husté křoví. Jediné křoví na celé volné silnici. Pod ním byl stín. Z posledních sil jsem k němu dolezla a sedla si pod něj. Seděla jsem tam skrytá asi půl hodiny a to mi hodně pomohlo. Udělalo se mi lépe a zbývající necelý kilometr jsem pak už zvládla. I když mi až do večera nebylo moc dobře, byla jsem zachráněna.

Když jsem v příštích dnech jela tudy několikrát autobusem, marně jsem očima hledala to křoví. Nikdy už se mi nepodařilo ho zahlédnout. Ať už to byl můj pud sebezáchovy a zmobilizování zbytku vlastních sil, co mi v poslední chvíli pomohlo, nebo mi přispěchal někdo Blízký nebo Vyšší na pomoc, byla jsem za svou záchranu nesmírně vděčná. Od té doby dobře vím, že mám určité hranice a že mám i povinnost si své zdraví, které mi bylo svěřeno do péče, chránit. A proto jsem napsala i tento článek. Buďte, prosím, opatrní!

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Magdalena Klosová
Když sedám za volant,vždy vyzvu příslušné andílky,aby nade mnou bděli.Řadím mezi ně i svého muže,který nade mnou určitě také bdí.mm
Dana Tomanová
Několik let jsem létala na dovolené sama, bez problémů, nepřipouštěla jsem si žádné nebezpečí. Vždycky jsem si tam našla přátele, s některými si píši dodnes. Teď už je to jiné, učím se znát a respektovat své hranice, hlavně ty, které se týkají zdraví. A hlavně - samotnou už mne to nebaví, když se nemohu o ty zážitky podělit.
Jana Šenbergerová
Všichni nosíme s sebou GPSku, která nám může ukázat, jak dál, jen ji většinou neumíme použít. Také jsem se párkrát dostala z pořádného maléru. Můj anděl strážný by zasloužil metál. Pěkně jsi to napsala.
Hana Polednová
Zuzko, moc hezky napsané. Věřím, že i ten můj anděl strážný létá nade mnou a ochránil by mne. Můj manžel se ocitl 2x v takové situaci, že měl hodně práce a asi byl tolik vyčerpaný, že po třetí už neměl sílu ho vrátit zpět. Možná, že nade mnou těž krouží dva, kdo ví?
Jaroslava Handlová
Touha poznávat něco i za cenu osamocení mi není cizí. Věřím. že odvážným štěstí přeje. Nad každým z nás snad aspoň někdy bdí nějaký ten anděl strážný. Tentokrát jsi měla, Zuzko, štěstí. Pomáhejme tedy všichni svoji opatrností těm andělům - vždyť jednoho dne už by jim na naše maléry nemusely stačit síly. (Já už jsem jim mnohokrát dala pěkně zabrat - už se budu muset taky krotit).
Věra Ježková
Zuzko, ty píšeš nejen dech beroucí básničky, ale i příběhy. Díky. (Já obdivuji tvé samostatné cestování už jen proto, že mám naprostý orientační nesmysl a jsem schopna ztratit se téměř kdekoliv.)
Olga Štolbová
Také ráda chodím sama a občas si připustím, že to budu muset změnit. Také věřím na něco nad námi, nebo v nás? *****
Helenka Vambleki
Čteno jedním dechem, dobře to dopadlo, to se mi ulevilo. Je dobře, že máme svého anděla strážného či opatrovatele, nazývejme to jak chceme, hlavně že to někde nad námi je.
Eva Mužíková
Tvůj článek mi znovu připomenul, že musím být na sebe opatrnější. Také se ráda vydávám na neznámé a krkolomné trasy. Večer si teprve uvědomím, jaká to byla nerozvážnost. .. S tou vyšší mocí jsem se zatím nesetkala, věřím alespoň síle stromů. Když se dotýkám dlaněmi svého sterého habru, cítím okamžitě jakési uklidnění ....kdo ví???
Libor Farský
Pardon, Dorotky patřily jinam - do článku o Strakonicích. Již blbnu a to jsem v chládku.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.