Matky a dcery: Láska i válka

Mám dvě dcery, pro dvě partnerovy jsem maceška. Jsem jaká jsem a ony také. Zatím jsme to přežily, i když mé šance na přežití jsou podstatně menší. Jsem ráda, že jsem jiná, než byla moje maminka, která by mohla být klidně svatořečená, a doufám, že mé dcery budou aspoň trochu jako já a nebudou se brát příliš vážně. Jsou spíš po babičkách než po mně.

Jaká matka, taká Katka, se říkalo. A co? Dobrá matka má dobré dcery, špatná matka špatné. Padesátiletá Markéta došla ke zdrcujícímu poznání? Pane bože. A po kom by měla být, po sousedce?

Dceru nemám, takže nevím. Ale dcerou jsem a je fakt, že jsem se jednou podívala do zrcadla a najednou tam viděla mámu. Dost mě to vzalo. Už tu dlouhých 19 let není a nikdo mi neříká, že bych měla její vlastnosti. Takže možná jo, možná ne ... nevím.

Jsem celá svoje matka. Se všemi plusy i mínusy. Ale protože na ni všichni vzpomínají v dobrém, nijak se matrofobie nebojím.

Celý život jsem trpěla matčinou potřebou mít o mně neustále přehled a zasahovat mi do soukromí. Bydlela blízko mne, nebylo úniku. Téměř denně mi telefonovala do práce, měla jsem ji stále „za zády“. Veškeré vysvětlování a prosby o více volnosti byly marné. Teprve od té doby, co je v Domově pro seniory, se cítím svobodná. A jezdím za ní ráda a dobrovolně jí o sobě vyprávím.