Je vzpomínání zdravé?

Hana Lejtnarová Je mi 70 let a myslím, že jsem dost aktivní.Na částečný úvazek dělám vysoce odbornou práci, jezdím téměř denně autem na dost velké vzdálenosti, ráda se učím novým věcem a ráda cestuji. Jsem již 10 let vdova, 40 let s mužem nebylo vždy procházkou růžovým sadem, ale vychovali jsme dvě děti, které jsou úspěšné a daly nám vnoučata, která mám ráda někdy až neobjektivně, ale to se u vnoučat přeci sluší. Přesto vzpomínky na moje dětství, mládí, na rodiče a manžela patří k mému životu. Je nutné si uvědomit, že bez minulosti by nebylo budoucnosti, tak proč se k minulosti nevracet aspoň ve vpomínkách. Myslím, že lidé (netýká se to jen žen), kteří tvrdí, že vzpomínky nejsou nic pro ně, si lžou do vlastní kapsy a nebo se vzpomínek z nějakého důvodu bojí. Ale myslet si, že pokud nebudu dodržovat tradice, rituály a vzpomínat na doby minulé budu vypadat mladší a aktivnější je jen projevem duševní lability nebo hlouposti. Přeji všem krásný víkend plný radosti.

Také jsem si myslela,že jsem nějaká divná,že se mi vzpomínky tolik hrnou a jsou to především ty pěkné.A protože o svých rodičích moc nevím - vlastně skoro nic a velmi mne to trápí ( i když jsme spolu žili až do mých 23 let ) rohodla jsem se svůj život pro své děti sepsat a právě ty nejhezčí a pro mne důležité chvíle a zážitky jim zachovat.Možná nebudou mít zájem to číst.Možná ano.To nechávám na nich.Ale tím,že si vzpomínky sepisuji se mi vybavují další a další o kterých jsem myslela,že jsou dávno zapomenuté ... Nejsou.jen hluboko založené jako staré fotky.A tak píšu a píšu a sama sebe překvapuji o čem všem jsem si dávno myslela,že si nevzpomenu.A nebo ani netušila,že se to stalo.Zapomněla jsem.Takže doporučuji - sepište si své vzpomínky a možná budete překvapeni jako já.........

Myslím si,že jedna z nenádhenějších věcí ve stáří,jsou právě vzpomínky.Věci nepříjemné,se věke obrousí a pak,člověk á tu vlastnost,vzpomínat jen na věci hezké a milé,o to intenzivněji.Ale i smutné vzpomínky jsou součástí života. Hezký víkend vá všem!

Vzpomínky přicházejí, ať chcete nebo ne a jít dopředu se musí a je jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Také mám dny, kdy velmi ráda vzpomínám...

Také to je podle nálady, jsou dny kdy jsme veselí a dny, kdy tomu tak není a to se třeba vzpomíná.

Souhlas s Věrou Jěžkovou. Jsem taky račice a tak vím o čem mluvím. Ale občas se mi zadaří i vzpomínka veselá.

Dovolím si říct: Mnoho povyku pro nic. Dělit lidi pouze na dvě skupiny, ať už podle čehokoli, je nesmysl. Ať si každý vzpomíná, jak je mu libo. Proč by to mělo souviset s jeho aktivitami? Záleží přece na náladě, momentální životní situaci… Já jako Rak mám vzpomínání „v popisu práce“. A čím jsem starší, tím vzpomínám méně. Nemám potřebu. A také u mě nefunguje vzpomínkový optimismus. Takže když už si zavzpomínám, vybaví se mi spíše příhody nepříjemné.

Já bych se nechtěla chovat ani jako ta první, ani jako ta druhá, obojí je podle mě tak trochu "přes ...". Ale co se týče vzpomínání, tak zrovna včera jsem se sešla se sestřenicí nad hromadou rodinných fotek, dávaly jsme dohromady, kdo je kdo a vzpomínaly, až se nám od hub (pardon) prášilo ...