Ráda vzpomínám na veselou příhodu, kde hrály hlavní roli barevné punčocháče. Když jsem chodila na gymnázium, měli jsme jednou týdně nultou hodinu (od 7.00 - 7.45 hod) tělocvik. Profesorka nikdy ráno neměla přehled, kdo chybí, poněvadž jsme se scházely už na hřišti a docházku zapisovala až po hodině. Navíc jsme byly spojené dvě třídy, jelikož nás děvčat bylo málo a ona si nás neustále pletla.
Jednou jsme se potřebovaly s kamarádkou něco doučit a tak jsme místo tělesné výchovy zalezly s učebnicí na záchod. Sotva jsme otevřely knihu, ozvaly se z chodby rychlé, rázné kroky. Lekly jsme se, neboť všechny holky byly venku a my správně vyhodnotily, že jde profesorka. Rychle jsme "zalítly" do jedné z kabinek, ale nedošlo nám, že dole je otvor, kterým bylo vidět nohy. Hlavou nám bleskurychle rotovaly myšlenky, co dělat. Věděly jsme, že když budou vykukovat 4 nohy, každý si domyslí, že se "ulejváme", a bude zle. V lepším případě hrozila domluva a ztráta důvěry tělocvikářky, v horším neomluvená hodina, třídní důtka a ostuda.
Aničku napadl spásný nápad. Stouply jsme si každá jen na jednu nohu a já si na svou obula Aniččinu pantofli, Libovaly jsme si, jak je to krásně vymyšlené, ovšem pouze do doby, než jsem sklonila hlavu a spatřila neuvěřitelný obrázek. Moje tenká malinká noha v kanárkově žlutých punčocháčích vedle velké a mohutné Aniččiny nohy v tmavě hnědých punčocháčích!
Anička zavčas zachytila můj vyděšený pohled, duchapřítomně po mně skočila, přitlačila na stěnu a zacpala mi vší silou pusu. Moc dobře mě znala a věděla, že by následovala salva smíchu, což jsme nemohly dopustit, neboť dotyčná osoba již šramotila v kabince vedle nás. Pomalu jsem se dusila, tak Anička povolila trochu ruku a já jakoby vychrochtla. Věděla jsem, že se nesmíme za žádnou cenu prozradit, tak jsem usilovně pátrala v paměti a snažila si vybavit nejsmutnější vzpomínky v mém životě (např. úmrtí babičky, našeho psa, apod.), ale marně. Vždy, když už jsem se vnitřně připravila na smutek, stačilo se podívat na Aničku a bylo zle. Její zoufalý obličej a úpěnlivé prošení naprázdno otevíranou pusou, abych byla zticha, mě přiváděly k dalším a dalším záchvatům smíchu. Chvíli mi držela pusu Anička, chvíli jsem si ji držela sama, (navíc jsme musely každá přidržovat svou druhou nohu nahoře), ale vždy, jak trochu povolil stisk, vyšlo z mých úst podivné zachrochtání, což mě nutilo ještě k většímu veselí. Pak už jsem viděla, že díky mým chrochtavým zvukům i Anička má co dělat, aby nevyprskla. Naštěstí po nekonečně dlouhých dvou minutách práskly dveře na chodbu a my byly zachráněné. Vylítly jsme z kabiny a řehtaly se jako pominuté celou hodinu, kterou jsme chtěly věnovat učení.
Chechtaly jsme se tak vydatně, že nás bolely bránice a totálně jsme se fyzicky vyčerpaly. "Ulily" jsme se tedy úplně zbytečně. Nenaučily jsme se vůbec nic, zato vysmáté jsme byly na měsíc dopředu.
