Zkusme ve společnosti nadhodit otázku: Kdy jsme se cítili nejšťastnější, nejspokojenější, nejvyrovnanější? Odpovědi budou asi různé: Když jsem se vdávala. Když se mi narodil syn. Když jsem postavil dům. Když jsem se vyléčila z rakoviny. Když jsem prodal firmu, kterou jsem vybudoval a stal se bohatý a nezávislý.
Každý má jiné priority, jiné zážitky, jiné pocity. Pokud však tuto otázku probírají mladí lidé, rozhodně je nenapadne, že nejšťastnější fázi života mají teprve před sebou. A že to potrvá hodně dlouho, než se do ní dostanou. Čím dál více se totiž mluví o tom, že spokojenost přichází až ve vyšším věku. Tedy, že se tak trochu naplňují slova Carla Gustava Junga.
Například v Německu proběhl na toto téma velký průzkum, účastnilo se ho třiadvacet tisíc lidí ve věku mezi sedmnácti a pětaosmdesáti lety. Psychologové se jich ptali, jak jsou šťastni se svým současným životem a měli předpovědět, jak se budou cítit za pět let. Za pět let byli tázáni na to samé. A tak to šlo řadu let po sobě. Závěr? Nejčastěji o štěstí a spokojenosti mluvili lidé ve věku kolem třiadvaceti a pak kolem šedesáti pěti let.
U třiadvacetiletých je to celkem logické. V tom věku často člověk končí školu, osamostatňuje se, má lásku, nastupuje do práce, má velké sny, plány. Úplně stejně jsou však na tom podle autorů výzkumu lidé, kteří se dostali do důchodového věku. Mají takzvaně splněno. Splacené hypotéky, za sebou starost o děti, před sebou sny, plány. A k tomu ještě určitý životní nadhled a zkušenosti. Jenže zásadní otázka zní: Co si vlastně pod pojmem štěstí a spokojenost představit, když každý člověk je jiný?
Americká lékařka Delyse Hutchinsonová, která se tímto tématem dlouhodobě zabývá, tvrdí: „Lidé mají tři základní požadavky osobního blaha. Je to finanční jistota, silný partnerský vztah a vlastní realizace. Paradoxně se do této pozice nyní velmi často dostávají lidé starší, tedy ve věku, kdy se dříve už od života takzvaně nic neočekávalo. Nejsou už totiž pod tlakem, jako byli ve pětatřiceti či pětačtyřiceti, kdy platili hypotéky, dělali kariéry, do toho se starali o děti a mnohdy ještě o staré nemocné rodiče.“
Jinými slovy, zatímco období kolem čtyřicítky je pro mnohé jeden velký stres, pak už nastává spíše pohoda. Jediné, co ji může narušit, jsou zdravotní problémy přicházející s vyšším věkem. Ale kdo má štěstí, že je nemá, nebo se za to sám aktivně zasloužil zdravým životním stylem, má před sebou moc hezké životní období. Tak, toto je shrnutí, se kterým nyní operuje čím dál více psychologů, vědců, lékařů.
„Mnozí lidé zkrátka vnímají svůj život po šedesátce jako seznam splněných výzev a to z hlediska rodičovství i profese,“ dodává doktorka Hutchinsonová. Nejvíce se zmítáme v různých emocích a nepříjemných pocitech ve věku kolem čtyřiceti, u někoho to trvá až do padesátky. Nejméně si prý v té době dokážeme takzvaně vážit života. Místo abychom si uvědomili, že svítí slunce a rozkvetly stromy, zkoumáme přibývající vrásky a tukové polštáře. Muži bilancují. Mnozí podlehnou pocitu, že vlastně nic moc významného nedokázali a jsou frustrovaní. Ženy bilancují taky. Mnohé podlehnou pocitu, že vlastně dokázaly až moc – staraly se o děti, o domácnost, o kariéru v práci. A uznání žádné. A tak si žena říká: Muž je ubručený, kdo ví, nad čím přemýšlí, zda nekouká po mladších ženách. V mnoha čtyřicátnicích bují panika, že mládí i krása je pryč. Což má blízko k otázce: Co bude dál? Nemám ještě něco stihnout, změnit? A tahle panika rovná se nespokojenost, nevyrovnanost, frustrace.
Možná, že by každá taková zmatená čtyřicátnice měla mít nějakou takovou spokojenou pětašedesátnici. Ta by ji třeba uklidnila: Počkej, časem ti bude jedno, jestli máš o pět centimetrů větší objem v pase, než jsi mívala. Až budeš ležet dva týdny na pláži v Chorvatsku a nebudeš muset přemýšlet nad tím, jestli je doma navařeno a v práci splněno, budeš tak spokojená, že si na své větší břicho fakt nevzpomeneš. Totéž platí samozřejmě i pro muže. Ač se to zdá být ve čtyřiceti nepochopitelné, mnozí šedesátníci a starší opravdu tvrdí, že to, co dříve považovali za problém a důvod ke stresu, tak nějak vysublimovalo z jejich životů. Prostě to tam není. Zmizelo to.
Tématu se věnoval i americký Gallupův ústav, který se zaměřuje na různé průzkumy. Více než půl milionů Američanů mělo jeho pracovníkům odpovědět na otázky: Ve kterém období života jste se nejčastěji smáli? Kdy jste získali nejvíce zajímavých zážitků? Kdy jste cítili největší respekt svého okolí? Kdy jste byli nejčastěji ve stresu či dokonce v depresi? Možná se to bude zdát neuvěřitelné, ale každý třetí Američan uvedl, že nejspokojenější se cítil ve věku po pětasedmdesáti letech. Je to stejně často jako další údaj, a to mezi osmnácti a čtyřiadvaceti. Takže toto mládí plné snů srovnává co do spokojenosti a štěstí každý třetí Američan s dobou, která dříve lidi děsila jako pokročilé stáří plné nemocí.
Jistě, pocit štěstí ve stáří je závislý na finanční situaci, na zdraví, na společenských kontaktech. Ne každý je bude mít. Přesto je dobré podobné průzkumy a vědecké studie znát. Třeba právě proto, abychom se budoucnosti neděsili.
