Pozor na sebelítost. Škodí

Kdo chce dál jít a žít i po smutných záležitostech , tak po určitém čase se vyrovnává se ztrátou, ale nezapomene.

Občas se každý člověk polituje, protože určitě není v tomhle věku nikdo, koho by něco nepotrefilo.Musí, ale dostat sílu přestat se litovat, jít dál a svůj život dožít pokud možno hezky a hlavně zase mít z něčeho radost.

S takový lidmi s negativní postojem ke všemu kolem sebe, je lépe se vyhnout. Ti nechtějí rozveselit, ještě se urazí, když navrhnete , že by si měli ještě užít života , Ve všem vyhledávají jen to špatné. Od takových rychle utíkám pryč. Těm se pomoci nedá.

Je to prostě psychický stav. Někdo to zvládne, jiný ne. Lidé umírají a život jde dál, i když jde o to, že vám umřel blízký člověk. Nedávno jsem se ptala ženy, jejíž manžel je od ní 32 roků starší - a viditelně tam nejde o to, že ona by na něm vydělávala - ona ho obdivuje, on ji miluje, mají spolu dítě. Ptala jsem se jí, nemáte strach, že vám váš manžel brzy zemře. Odpověděla mi: Já jsem konečně spokojená, on je pro mne mužskej, kterej mne ukočíruje, já ho obdivuji, děti ho milují a já jsem dost silná na to, abych pak byla sama. Ty "osamělé" ženy, kterým manžel umřel - jak ony říkají "nechal je tady" a "trpí" na světě, ať se zajímají o druhé, ostatní mají své problémy, svá neštěstí, například i jejich vlastní děti.

Proč právě já? Proč právě on? Jak jsi mi to mohl udělat a nechat mne tu samotnou? Řekla bych, že v akutní bolesti po úmrtí blízké osoby je to normální. Do dlouhodobé deperese člověka spíše uvrhnou tzv. "dobré rady" okolí, udělované ihned po pohřbu - moc se lituješ, mysli pozitivně, každé zlo je na něco dobré ... Věřte, že jsem tu osobu měla chuť tehdy zabít. Aspoň jsem se s ní pár měsíců nebavila. Další osoba - kdybyste spolu byli déle, tak bys to tak neprožívala, moc to prožíváš.....Naštěstí nepařím k lidem, kteří se v depresích utápějí trvale, ale musela jsem se z toho dostat sama. Pomohli mi tehdy jen dva lidé na telefonu. Nechali mne prostě brečet a vzpomínat. Jedna z nich je tady na íčku. Ještě jednou ti děkuji, kamarádko :-)

Proč zrovna já? Kdysi jsem si ji také kladla, ale zároveň jsem hledala odpověď a nakonec našla. Na každé proč existuje protože. A protože někdy je opravdu těžké najít odpověď, je dobré uvědomit si, že mám vždycky nejmíň dvě možnosti: buď se budu trápit, nebo ne. Ukázalo se, že "nebo ne" je pro mě mnohem přínosnější. Je mi líp. A přitom je dost důvodů, abych se utrápila k smrti. Ale někdo se prostě potřebuje dostat až tak daleko, aby to nakonec pochopil.

Moc pěkný a pravdivý článek. Určitě se každý z nás v životě setkal s člověkem,který se stále rád lituje a to je špatně.A také každý z nás prožil v rodině smrt nejbližšího člověka,ale život jde dál i se vzpomínkami,ale jde. Hezký slunečný den všem .

Dovolte mi doplnit, tam, kde není dostatečná energie k reastartování nové identity, je pomoc odborníků nezastupitelná. Kamarádky, rodinní příslušníci, kolegové z práce nemohou nabídnou je přechodový můstek.

Zajímavé čtení. Nechci, aby můj příspěvek vyzněl ironicky. Dokážu pochopit i dlouhodobé období smutku za odchodem milované bytosti, ale nikdy nepochopím, že to někdo může vnímat jako útok proti němu, zradu. Pečovala jsem o maminku, otce i manžele v nejtěžších chvílích, s láskou a bez pocitu povinnosti. Vím, že se mi za péči odměnili darem odrazit se od dna a užít si čas, který mi byl vyměřen. Jak ho naplnit mi nikdo z nich nenaznačil. Jediné, k čemu jsem po všech peripetiích dospěla, je uvědomění si vlastní nedůležitosti. Nesetkala jsem se s pochopením mé definice vlastní identity, protože principem dnešní výchovy dětí je uvědomění si vlastní důležitosti.

Hned zkraje s tím pejskem - na mne jako ušité! Jen mám štěstí, že od té doby přibyli 3 mazlíci do rodiny, tak se vyžiji s nimi. Ty odsudky, když se vdova snaží normálně žít, bohužel znám, ale vytěsňuji je. A že sebelítost je mrcha - souhlas! I když pro někoho je asi díky okolnostem těžké nepodlehnout.