Lyžníci a já

Mam ráda takovéto " vzpomínkové " povídání, děkuji Vlaďko. Navty dřevěné lyže s koženými řemínky si vzpomínám, měli jsme doma několikatery. Byly strašně dlouhé a těžké. Za domem bylo dlouhé svažitè pole, když jsme pracně zvládli výstup, odměnou byla úžasná jízda až na dvůr. Ale stačily dvě, tři a měli jsme toho opravdu dost. I když jsme byli občas pořádně promočení, nebo obalení sněhem na radosti nám to neubralo. Pamatuji, že jsem musela několikrát čekat, nežli oblečení uschlo, jiné teplé zkrátka nebylo.

Hezky napsané. Na lyžích jsem stála 2x v životě a to povinně a pak už nikdy. A opravdu mi to nechybí. K tomuto druhu sportu jsem nikdy nepřilnula. Ale milovníkům lyží opravdu přeji hodně sněhu a projetou stopu.

Fotka je moc hezká a článek se povedl. Dřevěné lyže mám ještě schované v garáži. Měla jsem je do 16 let. Později jsem si koupila nové běžecké lyže, ale nejlíp se mi lyžovalo na těch prvních, nemoderních. Nejmladší pětiletá vnučka také ráda lyžuje, pojedou se školkou lyžovat a vnučka říká, že přiveze medaili.

Hezká vzpomínka. Jako dítě jsem lyžovala ráda, hlavně šusem – mám ráda rychlost. Pamatuji si např. na plynulý sjezd lesní cestou z Klínovce. Pak to nějakou dobu nešlo, později jsem se odvážila už jen na běžky – taky prima. No, a asi třicet let už nelyžuji vůbec.

Moc milý článek, který mě vrátil o víc než půl století nazpět. Miluju hory a začínala jsem také úplně malá. Pak trochu závodění v mladších žácích, ale nejvíc vzpomínám na podnikovou roubenku od mého tatínka. v Horních domcích v Rokytnici. Tam jsme od prosince do května trávili všechny prázdniny a víkendy. Sice žádný přepych, voda ze studánky, Na jediný vlek na Lysou jsme s kamarádkou vystupovaly každé ráno i se svačinou. Žádná restaurace ani záchody u lanovky. Přesto jsem to milovala a lyžování považuji za nejkrásnější sport. Teď už si troufnu jen na běžky. Hory jsou pro mě dost finančně nedostupné, přesto občas to vyjde. Přeju Vašemu vnukovi, ať najde lásku k horám a k lyžování jako máte Vy. Moc se mi Vaše vyprávění líbí.